Boris stál uprostřed chodby a měl pocit, že se čas na okamžik zastavil. Slovo mu uvízlo v krku, hlas se zlomil dřív, než stihl dokončit otázku. Před ním stála žena, kterou rozhodně nečekal. Světlo z okna jí dopadalo na tvář tak, že vrhalo jemné stíny, a přesto bylo zřejmé, že se za ty roky téměř nezměnila. Jen v očích měla cosi těžšího, hlubšího.
Žena pomalu zvedla hlavu, jako by se bála toho, co uvidí. Její pohyb byl opatrný, téměř váhavý. Když se jejich pohledy setkaly, vzduch mezi nimi zhoustl. Nebylo třeba slov. Všechno, co kdysi zůstalo nevyřčeno, se vrátilo v jediném okamžiku.
Boris si vzpomněl na večery, kdy sedávali u kuchyňského stolu a mluvili o budoucnosti, která se jim tehdy zdála nekonečná. Na sliby, které zněly tak samozřejmě, dokud se jednoho dne nezačaly rozpadat. Neodešla tehdy se slzami, ale s tichým odhodláním. Právě to ticho ho bolelo nejvíc.
„Nečekala jsem, že se tady potkáme,“ řekla nakonec. Její hlas byl klidný, ale jemně se chvěl. Boris přikývl, protože věděl, že kdyby promluvil, zradily by ho emoce. Tolik otázek měl připravených, tolik věcí si v duchu nacvičoval, a teď nedokázal říct nic.
Prostor kolem nich byl plný cizích zvuků, kroků a vzdálených hlasů, ale pro Borise jako by přestaly existovat. Vnímal jen ji. Každou drobnou změnu v jejím výrazu, každé nadechnutí. Uvědomil si, že některé city se nedají vymazat, jen se naučíme žít s jejich ozvěnou.
Žena udělala krok blíž, pak se zastavila. Mezi nimi zůstala neviditelná hranice, kterou ani jeden z nich neměl odvahu překročit. Minulost nebyla zavřenými dveřmi, ale spíš oknem, které někdo neustále pootevíral.
„Doufám, že se máš dobře,“ dodala tiše. Boris konečně našel hlas. Nebyl silný, ale byl upřímný. Řekl, že ano. Že život šel dál. A v tu chvíli pochopil, že to není úplně pravda, ale ani úplná lež.
Když se jejich cesty znovu rozešly, zůstala po ní v chodbě prázdnota, která bolela jinak než kdysi. Ne ostře, ale vytrvale. Boris se opřel o zeď a zavřel oči. Setkání, které trvalo jen pár minut, v něm otevřelo kapitolu, o níž si myslel, že je dávno uzavřená.
A přesto v tom bylo cosi uklidňujícího. Uvědomění, že i zlomený hlas může být začátkem tichého smíření. Že některá setkání nepřicházejí proto, aby obnovila minulost, ale aby nám dovolila ji konečně pustit.