Obrazovka notebooku slabě zářila v pološeru místnosti a byla jediným zdrojem světla, který rozřezával ticho pozdního večera. Na stěnách se míhaly stíny písmen a kurzor na prázdném řádku pomalu pulzoval, jako by netrpělivě čekal. Klára seděla shrbená na židli, ruce položené na klávesnici, ale nedokázala napsat ani slovo.
Místnost voněla studenou kávou a prachem. Otevřené okno propouštělo tlumený hluk města, vzdálené sirény a kroky lidí, kteří měli kam jít. Klára se cítila odříznutá od světa, uzavřená v malém prostoru mezi čtyřmi stěnami a vlastními myšlenkami. Tenhle večer měl být rozhodující. Měl přinést odpovědi, nebo aspoň začátek.
Na obrazovce byl otevřený soubor s názvem, který si pojmenovala příliš ambiciózně: „Pravda“. Obsahoval jen několik vět, neúplných a opatrných. Každé slovo vážilo víc, než čekala. Psát znamenalo přiznat si věci, které celé měsíce odkládala. Zavřít soubor by bylo jednodušší. Vždycky bylo.
Vzpomněla si na zprávu, která přišla odpoledne. Krátká, strohá, bez emocí. Přesto v ní zanechala stopu, která teď pulzovala někde pod žebry. Minulost se znovu ozvala a nechtěla být umlčena. Klára věděla, že ten text není určený jen někomu jinému. Psala ho hlavně sama sobě.
Konečně se prsty pohnuly. Písmena se objevovala pomalu, nejistě, ale každá věta uvolňovala kousek napětí. Slova nebyla dokonalá, ale byla pravdivá. A pravda, i když bolí, má zvláštní schopnost vytvářet prostor. Pro dech. Pro rozhodnutí.
Obrazovka notebooku dál slabě zářila, zatímco venku se noc prohlubovala. Čas ztratil význam. Klára psala, mazala, znovu psala. Bylo to chaotické a syrové, ale skutečné. Uvědomila si, že nečeká na schválení, ale na odvahu dokončit to, co začala.
Když konečně zavřela notebook, místnost se ponořila do tmy. A přesto měla pocit, že je světleji než předtím. Ne proto, že by se něco vyřešilo, ale protože už neutíkala. Jedna zářící obrazovka v pološeru stačila k tomu, aby se něco pohnulo. A někdy je to přesně ten první krok, který všechno změní.