Hudba se náhle přerušila, jako by někdo přestřihl neviditelné lano, a v sále zavládlo ticho, které nikdo nečekal. Ještě před vteřinou se vzduch chvěl rytmem, lidé se smáli a světla se odrážela od sklenic. A pak nic. Jen prázdný prostor mezi tóny, který působil téměř hmatatelně.
Anna stála uprostřed parketu s rukama lehce zvednutýma, jako by stále čekala, že hudba bude pokračovat. Její dech byl zrychlený, ne jen tancem, ale i pocitem, že se něco změnilo. Zpočátku si všichni mysleli, že jde o technickou chybu. Někdo se zasmál, někdo tleskl, někdo zavolal na DJ pult. Ale ticho trvalo déle, než bylo příjemné.
V tom tichu se začaly ozývat jiné zvuky. Šustění šatů, kroky, nervózní odkašlání. A také myšlenky. Anna si uvědomila, jak hlasité jsou, když je nepřehlušuje hudba. Vzpomněla si, proč vlastně přišla. Ne kvůli tanci, ale kvůli tomu, aby na chvíli zapomněla.
Podívala se směrem ke dveřím a zahlédla známou siluetu. Člověka, kterého nečekala a přesto se ho bála potkat. Srdce se jí sevřelo. Najednou jí došlo, že to přerušení nebylo náhodné. Ne technické. Ale osobní. Jako by ten okamžik byl přesně načasovaný, aby ji donutil zastavit se.
Lidé kolem začali mluvit hlasitěji, ticho se plnilo slovy, ale nic z toho Annu neuklidnilo. Vše, co bylo předtím schované za hudbou, se dostalo na povrch. Otázky, které odkládala. Rozhodnutí, kterým se vyhýbala. A pocit, že už není možné se dál schovávat.
Když se hudba znovu rozběhla, nebylo to stejné. Rytmus sice navázal, světla se znovu roztočila, ale něco se změnilo. Anna už netančila tak bezstarostně. Věděla, že ten krátký okamžik ticha jí vzal iluze, ale dal jí jasnost.
Hudba může přehlušit hodně věcí, ale ne všechno. A někdy stačí, aby se náhle přerušila, jako by někdo přestřihl neviditelné lano, aby si člověk konečně všiml toho, co mu dlouho unikalo.