A už jsem to nevydržela. Dny se střídaly jako šedivé pásky na staré televizní obrazovce – bez barvy, bez radosti, bez naděje. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že už nemám sílu vstát, a každá noc byla jen prodloužením dne, který mi nic nedával.
Život kolem mě pokračoval, ale já byla jako zastavený obraz. Lidé se mě snažili přesvědčit, že všechno bude dobré, že musím být silná, že „to přejde“. Ale já už cítila, že nemohu dál předstírat. V každém úsměvu jsem viděla falešnou masku, v každém rozhovoru prázdné slovo. A už jsem to nevydržela.
Vzpomínala jsem na dětství, kdy svět byl barevný, každý den plný objevů, smíchu a nečekaných zázraků. Kde se ty dny poděly? Kdy se všechno změnilo v monotónní šedou, ve kterou se člověk ztrácí, aniž by si toho všiml? Ty vzpomínky se teď vracely jako ostré střepy, které mi řezaly duši.
Seděla jsem u okna a sledovala kapky deště, jak stékají po skle. Každá z nich byla jako malý příběh, který skončil dřív, než mohl začít. A já jsem cítila, jak se uvnitř mě něco láme. Už jsem nemohla dál. Už jsem to nevydržela.
Nebylo to jen o únavě těla. Bylo to o vyčerpání mysli, o pocitu, že každý krok, který udělám, je zbytečný. O beznaději, která se stala součástí mé existence. Přemýšlela jsem o tom, kdo jsem, kdo bych mohla být, a proč se zdá, že všechny cesty vedou do slepé uličky.
Pak jsem si uvědomila, že „nevydržet“ neznamená kapitulovat. Znamená to přiznat si pravdu, čelit pocitům, které jsem dlouho potlačovala, a najít cestu ven. Bylo to jako otevřít dveře do neznáma – sice děsivé, ale možná osvobozující.
A tak jsem se rozhodla. Postavit se strachu, smutku, vyčerpanosti a bolestem. Začít znovu, pomalu, po malých krocích. Protože už jsem to nevydržela… ale možná právě díky tomu se začala rodít síla, kterou jsem ani netušila, že mám.
Ten okamžik, kdy jsem konečně přijala, že nemohu všechno držet uvnitř, se stal zlomovým. Slzy, které tekly po tváři, nebyly známkou slabosti, ale očistného procesu. A poprvé po dlouhé době jsem cítila, že existuje světlo na konci té nekonečné šedé tunely.
A už jsem to nevydržela – a právě to mě zachránilo.