Dveře do sklepa zaskřípaly hned, jak jsem se jich dotkla. Ten zvuk byl ostrý, pronikavý a nepříjemně dlouhý, jako by se kovové panty snažily vykřičet všechna tajemství, která za nimi po léta zůstávala ukrytá. Instinktivně jsem se ohlédla přes rameno, přestože jsem věděla, že v domě nikdo jiný není. Ticho kolem mě bylo těžké a husté, téměř hmatatelné.
Do toho domu jsem se nastěhovala teprve před týdnem. Stál na kraji malé vesnice, obklopený starými jabloněmi a vysokou trávou, která se ve větru vlnila jako zelené moře. Lidé ve vsi byli zdvořilí, ale odměření. Když jsem se zmínila o sklepě, jejich pohledy se na okamžik změnily – jako by věděli něco, co já ne.
Sklep jsem dosud neotevřela. Klíč jsem našla až třetí den po nastěhování, schovaný v malé plechové krabičce za kuchyňskou linkou. Byl starý, těžký a chladný na dotek. Od chvíle, kdy jsem ho držela v ruce, jsem cítila podivné napětí. Přesto jsem si říkala, že jde jen o obyčejný sklep – vlhký prostor plný harampádí a možná několika pavouků.
Když dveře konečně povolily, vydechl proti mně chladný vzduch. Voněl hlínou, prachem a něčím dalším – něčím těžko popsatelným, co připomínalo staré dřevo a zapomenutý čas. Natáhla jsem ruku po vypínači, ale žádný jsem nenašla. S povzdechem jsem si posvítila baterkou z telefonu.
Schody byly úzké a kamenné, ohlazené lety používání. Každý krok dolů se ozýval dutým ozvěnou. Měla jsem pocit, že sestupuji nejen do sklepa, ale i do minulosti domu – do vrstev příběhů, které tu zůstaly pohřbené.
Dole se prostor rozšiřoval do nízké místnosti s klenutým stropem. Podél zdí stály staré police, na nichž ležely zavařovací sklenice, většinou prázdné a pokryté prachem. V rohu byl dřevěný stůl, na kterém spočívala malá truhla. Právě ta přitáhla mou pozornost.
Přistoupila jsem k ní pomalu, jako bych se bála, že se rozplyne, pokud se pohnu příliš rychle. Truhla byla vyřezávaná, zdobená jemnými ornamenty květin a listů. Přes víko vedla tenká prasklina. Opatrně jsem ji otevřela.
Uvnitř byly dopisy. Desítky dopisů svázaných vybledlou modrou stuhou. Papír byl zažloutlý, okraje roztřepené. Vzala jsem jeden do ruky a rozložila ho. Inkoust byl místy rozpitý, ale písmo zůstalo čitelné.
„Má nejdražší Anno,“ stálo na začátku.
Srdce se mi rozbušilo. Listovala jsem dalšími dopisy – všechny byly adresovány stejné ženě. Psány byly během několika let, vždy s datem a místem, které odpovídalo této vesnici. Byly plné lásky, naděje, ale i obav. Autor psal o těžkých časech, o tajemství, které musí zůstat skryto, o rozhodnutí, které změní jejich životy.
Čím víc jsem četla, tím víc jsem cítila, že nejde jen o dávno zapomenutý románek. Mezi řádky se skrývalo něco temnějšího. Poslední dopis byl jiný. Kratší. Roztřesené písmo.
„Odpusť mi. Sklep bude naším svědkem.“
Ztuhla jsem. Ohlédla jsem se kolem sebe, jako bych očekávala, že se z temnoty vynoří odpověď. Baterka slabě zablikala. V tu chvíli jsem si všimla něčeho, co jsem předtím přehlédla – pod stolem byl volný kámen v podlaze.
Klekla jsem si a odsunula ho stranou. Pod ním byla malá dutina a v ní kovová krabička. Ruce se mi třásly, když jsem ji otevírala. Uvnitř ležel prsten – jednoduchý, stříbrný, s drobným modrým kamenem. A vedle něj fotografie.
Na fotografii stála mladá žena před domem. Před tímto domem. Její tvář byla vážná, oči plné tichého smutku. Přestože byla fotografie stará a černobílá, její pohled byl neuvěřitelně živý.
Zatajil se mi dech. Ta žena mi byla povědomá. Rysy její tváře, tvar očí, lehce zvlněné vlasy… Byla mi podobná víc, než by bylo možné vysvětlit náhodou.
V hlavě se mi rozběhly vzpomínky na babiččina vyprávění o praprababičce Anně, která jednoho dne beze stopy zmizela. Rodina o ní mluvila jen zřídka a vždy s náznakem bolesti. Nikdo nikdy nezjistil, co se jí stalo.
Seděla jsem na studené podlaze sklepa a držela v ruce prsten, který možná patřil ženě z mé vlastní krve. Náhle jsem pochopila, že sklep nebyl místem hrůzy, ale místem pravdy. Svědkem lásky, která musela zůstat skrytá. Svědkem rozhodnutí, které někoho stálo celý život.
Možná Anna neutekla. Možná zůstala. Možná se rozhodla chránit někoho – nebo něco – před světem, který by jejich lásku nepřijal.
Když jsem konečně vyšla zpět nahoru, dveře do sklepa už nezaskřípaly. Zavřely se tiše, téměř jemně. Jako by věděly, že jejich tajemství už není zapomenuté.
Prsten jsem si navlékla na prst. Seděl dokonale.
A poprvé od chvíle, kdy jsem do domu vstoupila, jsem neměla pocit, že jsem tu cizí.