Aréna byla obrovská. Betonové tribuny se zvedaly vysoko nad hlediště a světla zářila tak jasně, že se zdálo, že den a noc se tam mísí v nekonečném záblesku. Do středu prostoru vcházely stovky teenagerů, každý v invalidním vozíku, někteří s lehkými podpůrnými pomůckami, jiní s výkonnými elektrickými modely. Někdy přišli s doprovodem, jindy sami, s výrazem očekávání, nervozity a tichého odhodlání.
Nikdo z přihlížejících – ani trenéři, ani rodiče, ani organizátoři – neměl tušení, co se stane dál. Celé měsíce plánování a příprav se soustředily na tento okamžik, ale samotná akce byla zahalena tajemstvím.
V aréně se ozvalo jen jemné hučení kol na hladké podlaze. Teenageři si navzájem podávali ruce, usmívali se a šeptali si povzbudivá slova. Někteří měli jasně viditelná zranění, jiní byli sice bezprostředně neviditelní, ale jejich pohledy byly plné energie.
Pak se ozval hlas ze středu arény. „Dnes nebude nikdo jen sedět a dívat se,“ znělo z reproduktorů. „Dnes ukážete, co dokážete.“
Kouzlo okamžiku bylo v tom, že nikdo nevěděl, co to znamená. Každý čekal, že přijde nějaká soutěž, sportovní utkání, turnaj, nebo něco podobného. Ale pak se z otevřeného prostoru objevila konstrukce – obrovský labyrint, světle osvětlený, s rampami, překážkami a malými výzvami, které prověřovaly obratnost, rychlost a kreativitu.
Teenageři se rozjeli vpřed, ale ne ve spěchu, jak by někdo očekával. Každý si vybíral svou vlastní cestu. Někteří sjížděli rampy jako profesionálové, jiní objevovali malé zkratky mezi překážkami. Publikum, které se původně chystalo jen fandit, zůstalo ohromené. Každý pohyb byl nejen fyzickým výkonem, ale i projevem odvahy a inteligence.
Z jedné strany arény se ozval potlesk. Pak druhá strana následovala. Učitelé a trenéři stáli s otevřenými ústy. Nikdo z nich nepředpokládal, že invalidní vozíky mohou být použity s takovou rychlostí a přesností. Nikdo si nepředstavoval, že se teenageři, kteří byli považováni za zranitelné, dokážou pohybovat s takovou koordinací a takovou radostí.
V průběhu hodiny se z labyrintu stalo hřiště, aréna se proměnila ve festival schopností. Teenageři navzájem soutěžili, ale také se podporovali – pomáhali si při prudkých stoupáních, podávali ruce, směli se chybám i malým pádům. Každý okamžik byl lekcí pro diváky: odvaha, solidarita a síla ducha mohou být mnohem silnější než fyzická omezení.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Jeden z teenagerů, který byl nejmladší a nejméně zkušený, se zastavil uprostřed arény, rozhlédl se kolem sebe a začal zpívat. Nešlo o žádnou připravenou píseň, spíš o volný projev radosti. Brzy se k němu přidali další a aréna se rozezpívala. Elektrické i mechanické vozíky se pohybovaly do rytmu, světla se odrážela od lesklých kol a stěn arény, a celé místo zaplavila neopakovatelná atmosféra.
Nikdo z přihlížejících nezůstal sedět. Rodiče, trenéři, dobrovolníci – všichni stáli, tleskali a plakali nad tím, co viděli. Teenageři, kterým byla fyzická omezení často přičítána jako překážka, ukázali světu, že hranice existují jen v představách.
Když se akce blížila ke konci, jeden z organizátorů přistoupil k mikrofonu. „Dnes jsme neviděli porážky ani vítězství. Dnes jsme viděli odvahu. Dnes jsme viděli sílu ducha.“
Aréna se zaplnila aplausem a křikem. Teenageři se objímali, smáli se a radovali. Někteří se dokonce navzájem vozili na svých vozících, smějíce se jako malé děti.
Nikdo nepředpokládal, že invalidní vozíky mohou být symbolem radosti, odvahy a vzájemného porozumění. Ale toho odpoledne, ve velké aréně, se to stalo skutečností.
A všichni, kdo byli svědky, si uvědomili, že někdy největší síla není ve svalech, ale v odhodlání, v duši a v ochotě překonat strach.
Teenageři odjeli domů unavení, ale šťastní, a aréna zůstala prázdná, avšak naplněná vzpomínkami, které nikdy nezmizí.