Krev se mi mísila s potem na čele a oči se mi zavíraly, jak jsem se snažila nadechnout mezi křečemi bolesti. Sanitka hučela a blikala modrými světly, zatímco sanitáři se snažili udržet mě v nějaké iluzi klidu, mluvili klidným tónem, ale jejich oči byly napjaté, plné soustředění a obav.
Byla jsem sama se svým strachem, i když kolem mě stál někdo, kdo se snažil pomáhat. Každý zvuk sirény, každý náraz kol o výmoly, každý hlas z radia mi pronikal přímo do hlavy. Nebyla to jen fyzická bolest. Byla to bolest, která sahala hluboko do nitra – jako by někdo lámával neviditelné kosti mé duše.
Vzpomínky se mi mísily s realitou. Viděla jsem tváře lékařů, kteří se mnou hovořili, a zároveň tvář dítěte, které jsem držela v sobě. Každé nadechnutí mi připomnělo, že něco uvnitř mě bylo ztraceno. Každý náraz srdce mi připomínal, že život není jen o těle, ale i o něčem neviditelném, co se nedá vrátit.
Ruce mi třásly, nohy byly nehybné a každé sevření sedačky sanitky mi připomnělo omezení mé vlastní existence. Cítila jsem, jak mě bolest vtahuje do něčeho jako propasti, kam nedosahuje světlo. A přitom jsem se snažila držet, snažila se přežít každou vteřinu.
Sanitka projížděla městem a světla se odrážela od mokrých ulic. Lidé v protisměru byli jen rozmazané siluety. Nikdo netušil, co se děje uvnitř, co se odehrává v mém těle, co se roztrhlo mezi životem a smrtí, mezi nadějí a zoufalstvím.
Pak přišel okamžik, kdy se zdálo, že bolest nemůže být intenzivnější. Srdce mi bušilo, dech se zadrhával, a já cítila, že ztrácím kontrolu. Každá vlna bolesti byla jako tsunami, která mě vtahovala dál a dál, a já jen doufala, že někdo, někde, mě udrží.
Lékaři mě drželi pevně, uklidňovali mě, ale já cítila, že jejich ruce nejsou dost silné, aby mi vrátily to, co bylo odtrženo – kousek mého já, který byl uvnitř mě a přesto pryč. Byla to kombinace fyzické a emocionální bolesti, kterou nelze popsat slovy, jen pocítit.
A přesto, i když mě bolest roztrhávala, uvnitř mě zůstávala slabá jiskřička naděje. Věděla jsem, že přežiji, že světlo čeká na konci tunelu, ale zároveň jsem věděla, že nic nebude stejné. Něco se zlomilo a přesto, že tělo vydrží, duše nese jizvy.
Sanitka zastavila, světla nemocnice svítila jako neónové hvězdy. Každý krok personálu, každý úkon byl jako most mezi mým utrpením a přežitím. Když mě přenesli na nosítka, cítila jsem slabost, která nebyla jen fyzická – byla to slabost, která se dotýkala samotného jádra mého bytí.
Ležela jsem tam, vyčerpaná, s hlavou plnou myšlenek, s tělem, které bylo jen schránkou pro bolest. A přesto, mezi těmi úzkostmi a výkřiky mého vlastního těla, jsem cítila jemný proud života, který mě držel nad propastí. Ten život byl slabý, ale pevný.
Nikdy nezapomenu ten pocit: jak bolest může zlomit tělo, ale zároveň odhalit sílu duše. Jak okamžik, kdy člověk ztrácí část sebe, může být také začátkem něčeho nového. Každá vteřina v té sanitce mě změnila – a přestože jsem ztratila něco nenahraditelného, přežila jsem.
A právě tam, mezi bolestí, strachem a světlem sirén, jsem pochopila, že život, i když trhá zevnitř, stále dává šanci znovu se zvednout, znovu dýchat, znovu být celá.