Bylo to, jako by celý svět ztratil barvu. Zvuk kliknutí dveří, který by jinak zanikl mezi všedními hluky domu, teď rezonoval v mé hlavě jako hrom. Seděla jsem na staré lavičce v chodbě a sledovala prázdný prostor, kde ještě před okamžikem stáli oni. Každý jejich krok, každý pohled se teď proměnil v prázdnotu, která mě dusila.
V hrudi jsem cítila tlak, který se nedal popsat slovy – ne fyzickou bolest, ale něco hlubokého, tiché a neodvolatelné. Bylo to, jako by mi někdo vytrhl kus srdce, nechal mě stát osamocenou mezi stěnami, které náhle vypadaly studené a cizí. Vzduch byl těžký, těžší než kdy předtím, a každý nádech se mi jevil jako boj.
Vzpomínky na okamžiky předtím, než se dveře zavřely, se mi mísily s představami, co přijde dál. Viděla jsem jejich úsměvy, slyšela smích a tiché šepoty, a teď bylo vše pryč – jako by se ztratil kus reality. Ten moment, kdy se dveře zavřely, nebyl jen koncem rozhovoru nebo návštěvy. Byl to konec něčeho, co jsem považovala za součást sebe sama.
Snažila jsem se nadechnout, ale dech se mi zadrhával. Každé moje gesto bylo těžké, každé rozhodnutí zdálo nemožné. Hlava se mi točila a srdce bušilo s takovou silou, že mi připadalo, že každé údery budou slyšet skrz zdi.
Pomalu jsem vstala a přešla chodbu. Koberce pohlcovaly zvuk mých kroků, a přesto každý krok rezonoval v mém nitru. Připadala jsem si jako poutník v cizí zemi – ztracená, nevědouc, kam jít dál, a přitom nucená pokračovat.
Vzpomněla jsem si na jejich slova. Každé mě zasáhlo jako malý bod, který postupně vyřezával prázdné místo v mé duši. Slova, která měla být útěchou, se stala ostrými nástroji, které mě připravily na samotný fakt – že nic nebude stejné.
Když jsem došla k oknu a podívala se ven, svět venku pokračoval, aniž by si všiml mé bolesti. Lidé se smáli, auta projížděla ulicemi, světlo lamp se odráželo na mokré dlažbě. A přesto pro mě byla všechno jen mlha. Vše, co jsem cítila, byla tíseň v hrudi a prázdnota, která se zdála nekonečná.
Sedla jsem si u okna a opřela hlavu o chladné sklo. Déšť bubnoval do střechy, a každá kapka byla jako ozvěna ztráty, která se ve mně odehrála. Cítila jsem, že se něco zlomilo – ne jen vztah nebo okamžik, ale část mého já, která byla propojena s nimi.
A přesto, mezi bolestí a prázdnotou, začala se rodít tichá jiskra. Malá, slabá, sotva znatelná, ale přítomná. Připomínala mi, že i když se dveře zavřely a část mě odešla s nimi, část mě stále zůstává – schopná znovu dýchat, znovu milovat, znovu najít cestu.
Seděla jsem tak dlouho, pozorovala déšť a nechala čas plynout. Každý okamžik byl jako lék i jako připomínka ztráty. A i když se něco v mé hrudi zlomilo, cítila jsem, že zlomení není konec. Je to začátek nového kapitolu, který teprve musím napsat – sama, ale s nadějí, že jednou budou dveře otevřené nejen pro ně, ale i pro mě.