Byla jsem sama. Ticho místnosti bylo těžké, dusivé, jen sem tam zachvělo oknem a odneslo jemný chladný vzduch dovnitř. Každý nádech byl jako boj – plíce se mi zdály plné ohně a zároveň prázdnoty. Každý pohyb končetin byl nemožný, jako by mé tělo odmítalo spolupracovat s mým vědomím.
Vzpomínky se mi začaly mísit s realitou. Viděla jsem tváře lidí, kteří mě milovali, tváře, které mě zradily, a všechny drobné okamžiky, které jsem považovala za bezvýznamné. Nyní se zdály být klíčem k pochopení bolesti, která mě pohlcovala. Bylo to, jako by každá minulá chyba, každý přehlédnutý okamžik, každý zbytečný výkřik nebo slovo mě stahoval hlouběji do této temnoty.
Snažila jsem se pohnout rukou, ale svaly neposlouchaly. Snažila jsem se zavřít oči, abych unikla od vnějšího světa, ale tma byla všude – v každém koutě mé mysli, v každé stěně místnosti, v každém zvuku, který se ztrácel v ozvěně.
Slyšela jsem vzdálené zvuky – možná kroky na chodbě, možná jen můj vlastní klidící dech. Všechny zvuky byly vzdálené, jako by patřily někomu jinému. A přitom každý náznak pohybu v mém zorném poli byl doprovázen ostrou bolestí, která pronikala až k mým kostem.
Cítila jsem, jak se svět kolem mě rozplývá. Stěny, nábytek, světlo lampy – všechno se spojilo do jednoho rozmazaného chaosu. Barvy se mísily, tvary ztrácely hranice a já jsem se ocitla v podivném stavu mezi bděním a sněním, mezi životem a něčím, co připomínalo propast.
Vzpomněla jsem si na poslední okamžiky před tím, než jsem upadla – na rozhovor, na kroky, které jsem slyšela přicházet, na náhlou ostrou bolest v břiše. Tehdy jsem nevěděla, že to bude tak intenzivní. Teď jsem cítila každý detail, každý okamžik bolesti, který se přelil do mých svalů, kostí, nervů a každého dechu.
A přesto, i v té temnotě, i v té rozmazané realitě, se ve mně rodila slabá jiskra naděje. Věděla jsem, že i když tělo neposlouchá, vědomí zůstává. Věděla jsem, že i když se všechno zdá ztracené, existuje šance – i malá, sotva znatelná – že přežiji, že se zvednu, že se nadechnu.
Snažila jsem se soustředit na tu jiskru. Každý malý pohyb ruky, každý pokus o nadechnutí, každý pokus mysli zůstat bdělá byl krokem k přežití. Těla okolo mě možná nebyla, možná nikdo nepřišel, ale v mně zůstávala vůle nepoddát se.
Pomalu, bolestně, začala jsem cítit, že něco uvnitř mě se nezdolává. I když každá buňka mého těla volala po klidu, po vzdání se, mé vědomí drželo pevně. Byla to kombinace strachu, bolesti a podivné, tiché síly – síly, která říkala, že i když všechno ostatní selhalo, stále mohu bojovat.
Ležela jsem tam dlouho, v temnotě, na studené podlaze, a přitom se učila trpět a zároveň se držet života. Bolest byla nepříjemná, děsivá, ale zároveň byla připomínkou, že jsem ještě živá. Každý nádech, i když sotva slyšitelný, byl vítězstvím. Každý okamžik, kdy jsem se udržela v bdělém stavu, byl krokem k tomu, abych přežila a našla cestu ven z chaosu, který mě obklopoval.
A v tom tichu, mezi rozmazanou realitou a ostrou bolestí, jsem si uvědomila, že život je pevnější než jakákoli chvíle slabosti. Že i když tělo selhává, duch zůstává. A že z této temnoty, z tohoto chaosu, mohu znovu vstát – pomalu, bolestně, ale pevně – a pokračovat dál.