Každé ráno začíná stejně. Budík zvoní v 5:45, ale já už jsem většinou vzhůru. Mladší Anička se v noci často budí ze spaní a starší Klárka má zase období nočních můr. Někdy se mi zdá, že jsem nespal celé roky.
Vstanu tiše, abych je nevzbudil, a jdu do kuchyně připravit snídani. Dva rohlíky s máslem, jeden s marmeládou bez kousků ovoce – protože Klárka „nemá ráda tečky“. Kakao nesmí být příliš horké. A hrneček musí být ten s jednorožcem.
Nikdy jsem si nemyslel, že budu znát tolik detailů o dětských preferencích. Dřív jsem řešil pracovní schůzky, termíny, plány na víkend s přáteli. Teď řeším, kde se ztratila oblíbená sponka do vlasů a proč je plyšový medvěd „smutný“.
Když odešla jejich máma, byly Aničce tři a Klárce pět. Neodešla dramaticky. Nebyly hádky ani rozbíjení talířů. Jen jednoho dne řekla, že už nemůže dál. Že je unavená, ztracená, že potřebuje najít sama sebe. A já zůstal stát v předsíni se dvěma dětmi, které nechápaly, proč máma balí kufr.
První měsíce byly nejhorší. Holčičky plakaly každou noc. Ptaly se, kdy se vrátí. Já jsem odpovídal neurčitě, protože jsem sám nevěděl. Učil jsem se česat copánky podle videí na internetu. Naučil jsem se, že růžová a fialová k sobě někdy prostě „nejdou“, i když mně připadají úplně stejné.
Byly chvíle, kdy jsem si připadal neschopný. Když jsem přišel pozdě do školky, když jsem zapomněl na karnevalový kostým, když jsem ztratil trpělivost a zvýšil hlas. Pak jsem si večer sedl k jejich postelím a sledoval, jak spí. A přísahal jsem si, že zítra budu lepší.
Nejtěžší jsou otázky. „Tati, proč nás máma nemá ráda?“ ptala se jednou Klárka. Ta věta mě zasáhla jako rána do hrudi. Vysvětloval jsem jí, že láska může vypadat různě. Že někdy dospělí dělají chyby. Ale že to nikdy není chyba dětí.
Pracuji z domova, protože jinak bych to nezvládl. Dopoledne e-maily, odpoledne hřiště, večer pohádky a prádlo. Můj život je nekonečný koloběh povinností. A přesto… v tom všem je něco, co bych za nic nevyměnil.
Minulý týden jsem měl opravdu špatný den. Klient mi zrušil důležitou zakázku, přišla složenka za elektřinu vyšší, než jsem čekal, a Anička dostala ve školce horečku. Seděl jsem v kuchyni, hlavu v dlaních, a cítil se úplně vyčerpaný.
Klárka přišla potichu ke mně. „Tati, ty pláčeš?“ zeptala se opatrně.
„Jen jsem unavený,“ odpověděl jsem a snažil se usmát.
Ona nic neřekla. Jen mě objala kolem krku a zašeptala: „Ty jsi nejlepší táta na světě. I když neumíš dělat rovné copánky.“
Rozesmál jsem se skrz slzy. V tu chvíli jsem pochopil, že dokonalost není to, co potřebují. Potřebují mě. Přítomného. Upřímného. Snažícího se.
Jsem svobodný otec dvou malých holčiček. Můj život už dávno není jednoduchý. Nemám čas na spontánní výlety ani klidné večery s knihou. Místo toho mám pastelky na stole, dětský smích v obýváku a občas i slzy, které utírám malými kapesníčky s pohádkovými postavami.
Někdy se bojím budoucnosti. Bojím se, jestli jim dokážu dát všechno, co potřebují. Jestli jim dokážu nahradit i to, co jim chybí.
Ale pak přijde večer. Uložím je do postele, přečtu pohádku a oni mě drží za ruku, dokud neusnou. A já vím, že i když je můj život těžký, je také plný smyslu.
Nejsem dokonalý otec. Jsem unavený, někdy nejistý, občas přísný. Ale každý den vstávám s jediným cílem – aby věděly, že jsou milované.
A možná právě to stačí.