Když se na našem pozemku jednoho rána objevil obrovský betonový kruh, vypadalo to, jako by se někdo rozhodl postavit uprostřed zahrady kus dálnice. Šedý, těžký, nepatřičný. Ležel tam jako cizí těleso mezi záhony s rajčaty a starou hrušní, kterou tu zasadil ještě děda.
Netrvalo dlouho a sousedé začali spekulovat.
„To je studna?“ ptal se pan Hrubý přes plot, ruce založené na prsou.
„Nebo septik?“ šeptala paní Malá druhé sousedce, ale dost hlasitě na to, abych to slyšel.
„Snad si tu nestaví nějaký kryt,“ dodal někdo další.
Neodpovídal jsem. Jen jsem se usmíval a dál měřil prostor kolem kruhu. Pravda byla mnohem jednodušší – a přesto by ji nikdo z nich neuhodl.
Ten betonový kruh jsem objednal záměrně. Nebyl to omyl stavební firmy ani začátek podivného projektu. Byl to první krok k něčemu, co jsem nosil v hlavě celé roky.
Moje žena Klára milovala vodu. Ne moře ani bazény – ale klidnou hladinu jezírek, kde se odráží obloha. Když jsme se sem před deseti lety přistěhovali, říkala, že jednou by chtěla mít uprostřed zahrady malé jezírko. Místo, kde si ráno sedne s kávou a večer bude poslouchat šplouchání vody.
Jenže přišly jiné starosti. Hypotéka, práce, nemoc. A pak už nebyl čas vůbec na nic.
Když Klára před rokem odešla, zůstala po ní spousta nedokončených plánů. A jeden z nich byl nakreslený na starém listu papíru, který jsem našel mezi jejími knihami o zahradničení. Kruh uprostřed zahrady. Lavička vedle něj. A poznámka: „Tady budeme spolu stárnout.“
Rozhodl jsem se ten plán dokončit.
Betonový kruh měl tvořit pevný základ jezírka. Něco, co vydrží desítky let. Něco, co se nezhroutí při prvním mrazu. Během několika týdnů jsem kolem něj kopal, izoloval, vykládal kamením. Sousedé mě sledovali jako podezřelého architekta apokalypsy.
Jedno odpoledne dokonce zazvonila paní Malá. „Nezlobte se,“ začala opatrně, „ale lidé si dělají starosti. Neplánujete tam něco nebezpečného?“
„Naopak,“ odpověděl jsem. „Plánuji něco klidného.“
Když byla konstrukce hotová, nechal jsem dovézt vodu. Beton zmizel pod hladinou. Okraje jsem osázel levandulí a nízkými trávami. Na dno přišly kameny, do středu dvě lekníny. Přidal jsem malé čerpadlo, které vytvářelo jemné šplouchání.
Změna byla okamžitá. Zahrada se nadechla. Místo, které působilo tvrdě a cize, se proměnilo v tiché srdce celého prostoru.
Sousedé se začali zastavovat – tentokrát ne s obavami, ale s úžasem.
„To jsme opravdu nečekali,“ přiznal pan Hrubý. „Myslel jsem, že budujete nějaký bunkr.“
Usmál jsem se. „Je to spíš opak bunkru,“ řekl jsem. „Je to místo, kde se člověk otevře.“
Pravdu jsem jim řekl až později, když jsme jednou večer seděli u plotu a povídali si. Vyprávěl jsem o Kláře, o jejím snu, o náčrtu, který mi zůstal. Na chvíli bylo ticho. Takové to upřímné, kdy nikdo neví, co říct.
Paní Malá si otřela oči. „To je krásné,“ zašeptala.
Od té doby se jezírko stalo místem, kde se občas zastaví i oni. Děti z ulice sledují malé rybky, které jsem tam časem přidal. Ptáci si chodí pít. A večer, když se voda zbarví do oranžova od zapadajícího slunce, sedím na lavičce a představuji si, že Klára sedí vedle mě.
Obrovský betonový kruh uprostřed zahrady… Sousedé byli v šoku, když zjistili pravdu.
Ne proto, že by šlo o něco tajemného nebo nebezpečného.
Ale proto, že za ním nestála podivná stavba. Stála za ním láska, která nechtěla zůstat nedokončená.