Zvuk zaklapnutí byl sotva slyšitelný, přesto se rozlehl chodbami jako vzdálená ozvěna. Těžké závěsy pohlcovaly zbytky světla a vysoké stropy vrhaly podivné, protáhlé stíny, které se v mihotání svíček pomalu pohybovaly po stěnách. Dům, jenž byl ještě před hodinou plný kroků, šepotu a cinkání porcelánu, náhle působil jako opuštěná skořápka.
V ložnici stál uprostřed prostoru starý muž. Nepohnul se, dokud kroky sluhy zcela neutichly. Teprve pak si dovolil vydechnout. Věděl, že tato noc nebude obyčejná. Čekal na ni dlouhá léta – a zároveň se jí obával. Každý kus nábytku v místnosti, každý obraz na stěně, každá prasklina v parketách mu připomínaly minulost, která se nechtěla nechat zapomenout.
Vítr se opřel do okenic a sklo tiše zadrnčelo. Muž přešel k oknu a poodhrnul závěs. Zahrada pod ním byla ponořená do temnoty, jen měsíc kreslil stříbrné obrysy stromů. Zdálo se mu, že mezi nimi zahlédl pohyb. Možná to byl jen stín větví, možná něco víc. Dům byl starý a paměť jeho zdí byla dlouhá.
Vzpomněl si na dobu, kdy zde zněl smích a hudba. Když se v tanečním sále točily páry a schodištěm se nesly lehké kroky hedvábných střevíců. Tehdy byl dům symbolem života. Teď byl symbolem vyčkávání. Všichni odešli – někteří dobrovolně, jiní navždy. Zůstaly jen prázdné pokoje a tajemství, která nebyla nikdy vyslovena nahlas.
Muž otevřel zásuvku nočního stolku a vytáhl starý dopis. Papír byl zažloutlý a písmo vybledlé, přesto každé slovo pálilo stejně jako kdysi. Četl jej už nesčetněkrát, ale dnes měl pocit, že mu rozumí jinak. Jako by mu text konečně odhaloval něco, co dosud přehlížel. Pravda nebyla ukrytá mezi řádky – byla přímo před ním, jen ji nechtěl přijmout.
Dům náhle zapraskal, jako by reagoval na jeho myšlenky. Podlaha v chodbě zasténala. Muž zpozorněl. Věděl, že kromě něj by tu neměl nikdo být. Sluhové odešli do svých komnat v přístavbě a hlavní brána byla zamčená. Přesto měl neodbytný pocit, že není sám.
Pomalu otevřel dveře ložnice. Chodba byla zahalena do šera, jen na konci svítila slabá lampa. Každý krok zněl příliš hlasitě. Jak postupoval, chlad sílil. Zastavil se před portrétem ženy, který visel nad schodištěm. Její oči, namalované s podivnou živostí, jako by ho sledovaly. Vždycky tvrdil, že je to jen iluze. Dnes si tím nebyl jistý.
Z hlubin domu zaznělo tiché zaklepání. Jedno, dvě, tři. Pravidelné a klidné. Muž sevřel zábradlí. Ten zvuk znal. Slyšel ho už dříve – v noci, kdy se všechno změnilo. Srdce se mu rozbušilo. Možná nadešel čas otevřít dveře, které zůstávaly léta zamčené.
Sešel po schodech dolů a zastavil se před malými dvířky vedoucími do sklepa. Nikdy tam nechodil bez důvodu. Dnes důvod měl. Sáhl po klíči, který nosil na řetízku pod košilí. Kov byl studený. Když jej zasunul do zámku, zaklapnutí znělo stejně tiše jako před chvílí dveře ložnice – a přesto mělo úplně jinou váhu.
Dveře se pomalu otevřely. Z temnoty vystoupil chlad a s ním i dávno potlačené vzpomínky. Muž sestoupil po schodech, každý krok byl návratem do minulosti. Tíživé ticho domu už nebylo prázdné. Bylo plné očekávání.
A zatímco nahoře vítr dál šeptal mezi okenicemi, dole v hlubinách starého domu se konečně začala odhalovat pravda, která čekala celé roky na svůj okamžik.