Můj mladší bratr Matěj se narodil jako tiché dítě. Když ostatní děti začaly žvatlat, smát se a ukazovat své pocity, Matěj zůstal uzavřený ve svém vlastním světě. Když mu byly dva roky, rodiče si všimli, že něco není v pořádku – nereagoval na své jméno, nedíval se lidem do očí, neukazoval, co chce, a hlavně – nemluvil. Okolí mělo různé názory; někteří si mysleli, že je jen pomalejší, jiní doporučovali odbornou pomoc. Nakonec jsme navštívili dětského psychologa.

Po řadě vyšetření nám bylo řečeno, že Matěj má poruchu autistického spektra. Tehdy mi bylo devět let a nechápal jsem to. Věděl jsem jen, že můj bratr je jiný. Ne špatný, jen jiný. Nehrál si s ostatními dětmi, nesmál se na vtipy, ale v jeho očích jsem viděl něco hlubokého – porozumění, které neuměl slovy vyjádřit.

Roky plynuly a Matěj stále nemluvil. Naučil se komunikovat obrázky, gesty, někdy pomocí jednoduchého tabletu s aplikací, která vyslovovala přednastavená slova. Rozuměl nám, ale odpovídal jen pohybem, výrazem nebo zvuky z přístroje. Rodiče nikdy neztratili naději, já ale ano. Přijal jsem, že možná nikdy nepromluví.

Jednoho dne, když mi bylo osmnáct a jemu devět, jsem se vrátil domů rozrušený. Dostal jsem špatnou známku a měl pocit, že se všechno hroutí. Zavřel jsem se do pokoje a tiše plakal. Pak jsem uslyšel jemné zaklepání. Otočil jsem se a uviděl Matěje ve dveřích s naším oblíbeným plyšákem, kterého jsme měli od dětství. Podal mi ho a chvíli se jen díval. A pak přišlo něco neuvěřitelného.

Z jeho úst zaznělo jediné slovo, jasné a srozumitelné:
„Brácho.“

Zamrkal jsem, myslel jsem, že jsem se přelhal. Ale on to zopakoval tišeji, pomaleji, jako by se bál, že něco pokazil:
„Brácho… nebuď smutný.“

Byla to ta nejčistší a nejjemnější věta, kterou jsem kdy slyšel. Nejen proto, že přišla po letech ticha, ale hlavně v ten moment, kdy jsem ji nejvíc potřeboval. Rozplakal jsem se, tentokrát dojetím. Objali jsme se, a i když Matěj ten den už dál nemluvil, ten okamžik všechno změnil.

Od té doby mluví jen zřídka, jedním slovem nebo větou. Ale každé jeho slovo má velkou hodnotu. Říká jen to, co opravdu znamená. Naučil mě, že komunikace není jen o slovech. A když ta slova přijdou, mají sílu uzdravit i ty nejhlubší rány.