Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v takové situaci, natož abych o ní psala. Ale události posledních týdnů mě donutily jednat – a teď se chci podělit, co se stalo.

Můj dvanáctiletý syn má pokoj orientovaný do klidného vnitrobloku, kde si lidé běžně věší prádlo. Všechno bylo v pořádku, dokud se do vedlejšího bytu nenastěhovala nová sousedka. Brzy si tam začala sušit nejen běžné oblečení, ale hlavně své krajkové spodní prádlo – a to přesně před synovým oknem.

Zpočátku jsem to brala jako náhodu – možná si neuvědomila, kam to věší. Jenže když se situace opakovala den co den, a navíc s čím dál nápadnějším prádlem, došlo mi, že to asi náhoda nebude.

Syn sám nic neřekl, ale bylo poznat, že ho to znepokojuje. Při učení se ošíval, vyhýbal se pohledu z okna. V tu chvíli jsem věděla, že musím zakročit.

Rozhodla jsem se nejprve jednat klidně. Napsala jsem sousedce krátký, slušný vzkaz:
„Dobrý den, ráda bych Vás požádala, zda byste mohla zvážit jiné místo pro sušení prádla. Okno, před kterým visí, patří dvanáctiletému chlapci. Děkuji za pochopení.“

Odpověď? Žádná. Jen další den nové spodní prádlo – tentokrát v neonové barvě. To už jsem si řekla dost.

Šla jsem za ní osobně. Bez hádek, ale velmi jasně jsem jí vysvětlila, že to není vhodné místo. Zpočátku reagovala podrážděně, ale nakonec uznala, že mám pravdu.

A výsledek? Od té doby visí její prádlo na opačné straně dvora – a můj syn má konečně klid na učení.