Byl podzim roku 1977, když mladá zdravotní sestra Marie Novotná nastoupila na svou první směnu na dětském oddělení nemocnice na okraji Brna. Měla plné srdce naděje a odhodlání. Práce byla náročná, ale cítila, že přesně tohle je její poslání.

Jednoho studeného listopadového večera byl na oddělení přijat osmiletý chlapec jménem Filip. Při požáru jejich domu utrpěl vážné popáleniny. Ležel tiše, obvázaný od hlavy až k patě, jeho oči plné bolesti i strachu.

Marie se mu věnovala s mimořádnou péčí. Nejen že mu měnila obvazy a podávala léky, ale také mu četla pohádky, povídala si s ním a snažila se mu vrátit úsměv. Strávila s ním dlouhé noci, kdy ostatní děti spaly a on bojoval s bolestí.

Po několika měsících se Filip natolik zotavil, že mohl být převezen do rehabilitačního zařízení. Před odjezdem pevně sevřel Mariinu ruku a zašeptal: „Děkuju, sestřičko Marii. Nikdy na vás nezapomenu.“

Čas běžel dál. Marie zůstala v nemocnici mnoho let, až nakonec odešla do důchodu a přestěhovala se do malé vesnice u Tišnova. Občas si na Filipa vzpomněla, ale už o něm nikdy neslyšela.

Až do zimy roku 2015.

Toho dne někdo zaklepal na její dveře. Když otevřela, stál tam vysoký muž v dlouhém kabátu s černou brašnou přes rameno. V ruce držel starou fotografii – byla na ní ona sama, mladá a usměvavá, a vedle ní malý chlapec se zavázanou rukou.

„Paní Novotná?“ zeptal se tichým hlasem.

Marie přikývla, stále zmatená.

„Jmenuji se Filip Dvořák. Jsem lékař. A díky vám jsem se jím stal.“

Marie zůstala stát jako omráčená. Oči se jí zalily slzami. Poznala ho. Ty oči se za ty roky nezměnily – stále v nich byl ten stejný pohled, jaký znala z nemocničního lůžka.

Od toho dne se jejich cesty opět spojily. Filip ji začal navštěvovat, psal jí dopisy a jednoho dne o ní vyprávěl na lékařské fakultě před budoucími doktory. Stala se jeho inspirací – a prostřednictvím něj i inspirací pro mnohé další.

Marie si uvědomila, že někdy jeden čin laskavosti stačí k tomu, aby změnil život – a jeho ozvěna se může vrátit i po desítkách let.