„Sbohem. Postarej se o ně. Zeptej se své matky, co mi udělala.“

Všechno se zlomilo během pár vteřin.

Ten den měl být jedním z nejkrásnějších v mém životě. Těšil jsem se, že Klára i holčičky konečně pojedou domů. V autě byly připravené hračky, doma balonky – a já měl pocit, že se štěstím rozskočím.

Ale něco nehrálo. Jakmile jsem vešel na oddělení, udeřila mě zvláštní prázdnota.

Postel byla neustlaná. Po postýlkách ani kufrech ani stopa. Klára zmizela. Děti taky. Zůstal jen složený list papíru vedle polštáře. Třásly se mi ruce, když jsem ho rozkládal.

Sbohem. Postarej se o ně. Zeptej se své matky, co mi udělala.

Zíral jsem do prázdna, jako by mi někdo vypnul svět. Nedokázal jsem tomu porozumět. Co se stalo? Co mi celou dobu zatajovala? A co tak hrozného jí mohla má vlastní matka udělat, že to Kláru přimělo odejít – beze slova, bez vysvětlení?

Jedna věc byla jistá. Pokud jsem chtěl znát pravdu, musel jsem se vrátit na místo, kam jsem se nikdy nechtěl podívat zpět – domů. Za svou matkou.

A od té chvíle už nic nebylo jako dřív.