Bylo brzy ráno, ještě se sotva rozednilo, když jsme na okraji města v naší veterinární klinice zaslechli podivný zvuk. Nejprve jsme si mysleli, že to fouká vítr, nebo že někdo nechtěně zaklepal.

Když ale sestřička Katka otevřela dveře, spatřila vysokou siluetu. Nebyl to člověk. Byl to jelen.

Velký, majestátní, s zrychleným dechem a zvláštním výrazem v očích – ne strach, spíš bolest. Neutekl. Stál klidně a sledoval nás.

Když jsme se mu přiblížili, všimli jsme si, že jeho levá zadní noha je pevně obtočená kusem drátu a špinavou látkou. Vypadalo to jako provizorní obvaz – ale rozhodně ne od někoho, kdo mu chtěl pomoct.

Drát byl omotaný natěsno a bolestivě se zabořoval do masa. Na látce byl ručně napsaný vzkaz, vybledlý, ale čitelný:

„Tohle je začátek. Sledujte dál.“

Byli jsme zmatení. Vtip? Výhružka? Symbolický čin? Jelen byl zraněný, ale jinak v pořádku. Přesto jsme nemohli přehlédnout, že někdo použil živé zvíře, aby něco sdělil – nám nebo celému světu.

Proto jsme zavolali policii. Případ převzali, jelen byl ošetřen a odvezen do záchranné stanice.

Ale v nás zůstal zvláštní, nepříjemný pocit. Pocit, že to nebyla náhoda. Že někdo sleduje… a zkouší, jak zareagujeme.

Od té doby už nikdy ráno neotevíráme dveře bez rozmyslu.