Jedné mlhavé říjnové noci, hluboko v lese nedaleko malé francouzské vesnice jménem Rouvre-les-Bois, kráčel osamělý muž jménem Mathieu po mokré stezce. Bývalý lesník znal tento kraj jako své boty. Náhle ho zastavil zvláštní zvuk — kvílivý nářek, téměř lidský, který rozřízl ticho.

Když se opatrně přiblížil, uviděl malé vlče, třesoucí se zimou, se slzami v očích. Vedle něj ležela velká vlčice, poraněná na noze, těžce dýchající. Mathieu na okamžik zaváhal. Vlci byli v této oblasti vzácní a vesničané se jich báli. Ale v očích té šelmy bylo něco, co ho hluboce zasáhlo.

Zabalil vlče do svého kabátu a opatrně zvedl vlčici. Odnesl je do své chaty na okraji lesa. Ošetřil je, dal jim vodu a trochu masa, a zůstal s nimi celou noc.

Ale ráno… byli pryč. Žádné stopy, žádný zvuk. Jako by tam nikdy nebyli.

Mathieu se ten den vrátil do vesnice. To, co tam našel, mu ztuhlo krev v žilách. Obyvatelé byli shromážděni na návsi, vyděšení, někteří plakali. Na stěnách domů byly hluboké škrábance. Vytržené dveře. Zmizelá stáda. A na fasádě kostela bylo do kamene vyryto:

„Ten, kdo koná dobro uprostřed noci, probouzí dávné síly. Ostatní zaplatí.“

Lidé mluvili o tajemných stvořeních v temnotách, o nadpřirozených výkřicích za svítání. Starý strach se probouzel. Někteří obviňovali Mathieua. Jiní šeptali, že zachránil ochránce lesa. Legenda znovu ožila.

Od toho dne zůstává les kolem vesnice nedotčený. Nikdo nekácí stromy. Žádný lovec si netroufá vstoupit. A každý večer se před Mathieuovými dveřmi objeví bílý pírko — znamení, že tichí strážci jsou stále nablízku… a že nikdy nezapomínají.