Byl klidný podzimní den. V kostele na kraji malé vesnice probíhal pohřeb paní Hany – staré ženy, kterou mnozí znali jen z vyprávění. Žila tiše, sama, v domku u lesa. Lidem se vyhýbala, ale nikdy nikomu neublížila. Zemřela stejně tiše, jako žila.

Když však dorazila její rakev, stalo se něco zvláštního.

Z lesa pomalu vyšel vlk. Byl velký, šedý a působil klidně. Bez jediného zaváhání zamířil ke kostelu, přešel mezi hroby a ulehl vedle rakve. Hlavu položil na tlapy a zůstal tak ležet — nehýbal se, nevrčel, nevyvolával strach. Jen mlčky bděl. Jako by truchlil.

Přítomní byli nejprve vyděšení, pak jen tiše sledovali, co se děje. Nikdo nechápal, proč by divoké zvíře přišlo na pohřeb.

Až když jedna z vesničanek – sousedka paní Hany – začala vyprávět, pravda se ukázala.

Před mnoha lety prý Hana našla zraněné vlče. Schovala ho, ošetřila a vyléčila. Nikomu o tom neřekla. A když bylo silné, pustila ho zpět do lesa. Ale vlk na ni nikdy nezapomněl.

Ten, který teď ležel u její rakve… byl právě on.

Nepřišel jako zvíře. Přišel jako někdo, kdo přišel o nejbližší bytost. A tehdy si lidé uvědomili, že láska a vděčnost neznají hranice. Že nejhlubší pouta často vznikají tam, kde bychom je vůbec nečekali.