Bylo časné jarní ráno. Les byl zahalen do husté mlhy a kapky rosy se leskly na zbytcích loňského listí. Tichounce se mezi stromy pohybovala zaječice, hladová a pozorná. Hledala něco malého k snědku — snad pampeliškový kořínek, nebo zapomenutou zeleninu od nějakého houbaře.

Najednou si všimla něčeho zvláštního. Mezi dvěma kameny se leskl tmavý předmět. Přiblížila se a opatrně ho očichala. Nebylo to nic známého. Ani potrava, ani kámen. Lidská věc – peněženka.

Zaječice znejistěla, ale zvědavost jí nedala pokoj. Dotkla se peněženky packou a převrátila ji. Z ní vyklouzla fotografie. Na ní bylo dítě s plyšovým králíčkem, který vypadal… přesně jako ona sama.

Zaječici proběhl po těle zvláštní chlad. Oči dítěte na fotce byly veselé, ale přesto v nich bylo cosi hlubšího — stesk? Naděje?

Zajícům obyčejně lidské věci nic neříkají. Ale tahle zaječice náhle jako by pocítila volání. Otočila se a běžela zpět do lesa. Peněženku nechala na místě. Jen fotografii si vzala s sebou, držíc ji jemně mezi zuby.

Uvnitř peněženky však zůstala ještě jedna věc — zmačkaná kartička s téměř smazaným nápisem:

„Kdo najde, pochopí.“