Tomáš Král, obyčejný muž z malé vesnice na Moravě, si myslel, že žije poklidný život se svou rodinou. Všechno se změnilo během jediného okamžiku – jeho osmiletá dcera Anička zemřela po tragickém pádu ze stromu.

Byla to holčička plná energie, smíchu a zvídavosti. Po její smrti zůstalo jen ticho. Prázdný pokoj. Prázdné srdce.

Tomáš se nedokázal smířit s tím, že je navždy pryč. Trávil dny zavřený v jejím pokoji, obklopený jejími věcmi, a neustále si kladl otázku: „Proč?“ Nemluvil, nejedl, jen seděl a držel její oblíbenou panenku.

Týden po pohřbu ho napadlo něco nezvyklého – zoufalý, ale silný vnitřní impuls. Měl doma malou noční kameru s detekcí pohybu, kterou dříve používal při sledování divoké zvěře. Bez váhání ji zabalil a při poslední návštěvě krypty nenápadně umístil do víka rakve. Kamera byla nastavená tak, aby se aktivovala pouze při zachycení pohybu nebo zvuku.

Nikomu nic neřekl. Ani své ženě.

Druhý den se do krypty vrátil, vyjmul paměťovou kartu a odešel domů. S rozechvělýma rukama ji vložil do počítače. Očekával prázdný záznam. Přesto se uvnitř něho ozývala naděje – malý hlas, který toužil po znamení.

Záznam začínal tmou. Nic se nedělo. Až do 3:09 ráno. Tehdy se kamera náhle aktivovala. Na obrazovce se objevilo zvláštní světlo – ne plamen, ale bledá záře. V záběru se něco pohnulo.

Byla to silueta. Dítě. Dlouhé vlasy, drobné pohyby. Ruka se natáhla k panence, která byla položená vedle těla Aničky. A pak… tichý šepot:

— Tatínku, neplač. Já jsem tady. A nic mě nebolí.

Tomáš seděl jako zkamenělý. Slzy mu tekly po tvářích, ale nedokázal odvrátit pohled. Postava se na chvíli podívala přímo do kamery – a pak zmizela. Obraz zhasl. Kamera už se nikdy znovu nezapnula.

Od té chvíle Tomáš věděl, že smrt nemusí znamenat konec. Že něco existuje i po ní – něco klidného, milého. Nikomu o záznamu neřekl. Vymazal ho. Ne z obavy, ale protože pochopil, že to nebylo určeno světu.

Byl to tichý dar. Osobní rozloučení mezi otcem a jeho milovanou dcerou.

A to rozloučení mělo jediné slovo:

„Jsem tady.“