Horké srpnové odpoledne zalévalo krajinu zlatým světlem. Zdánlivě obyčejný den na samotě uprostřed šumavských lesů. Ve vzduchu byla cítit pryskyřice, zněl zpěv cvrčků a stromy se v rytmu větru kolébaly. Ivana a Daniel Novotní, manželský pár v krizi, si naplánovali víkendový výlet. On to nazýval “novým začátkem”, ona to vnímala jako poslední pokus něco zachránit.

Dojeli na odlehlé místo nedaleko staré lesní cesty – tam, kde Daniel jako kluk trávil prázdniny. Tvrdil, že právě tady se dá zapomenout na realitu. Ale Ivana cítila v jeho chování neklid. Něco nesedělo.

Po obědě mezi nimi opět vypukla hádka. Tentokrát ale Daniel náhle vstal, bez jediného slova zamířil k autu, vytáhl provaz a s ledovým klidem pronesl:

„Chceš, abych tě slyšel? Tak zkus chvíli mlčet.“

Než stihla zareagovat, přivázal ji ke stromu a odjel. Myslela, že je to zlý vtip. Ale nebyl.

Zůstala sama. Připoutaná ke kmeni. Zmatená, vystrašená, bez pomoci. Čas plynul, slunce klesalo. A pak se to stalo.

Z houštiny zazněl zvláštní zvuk. Ne krok, ne hlas – spíš tiché šepotání, které se snášelo jako vítr. Z lesa vystoupila postava. Malá bledá holčička v lehkých šatech, bosá, téměř průhledná.

Přistoupila k Ivaně a šeptla: „Nejsi první. Tento strom zná bolest.“

Dotkla se provazu a ten se sám rozvázal. Ivana byla svobodná. Holčička mezitím zmizela jako sen.

Utíkala lesem pryč, srdce jí bušilo. Po návratu vše nahlásila policii. Daniela nenašli. Auto stálo opuštěné, ale po něm ani stopy.

O několik měsíců později se do té oblasti vydal filmový štáb, aby natočil dokument o šumavských pověstech. Při střihu si jeden z kameramanů všiml zvláštní siluety – malá dívka, mizící mezi stromy. Když to ukázali Ivaně, zbledla.

„To byla ona,“ řekla tiše. „Ta, co mě vysvobodila.“

Daniel zůstal nezvěstný. A starý dub? Ten stojí dál. Ale lidé říkají, že z něj někdy vychází šepot. A někdy i smích. Dětský.

Protože les má svou spravedlnost. Chrání nevinné – a trestá ty, kdo si to zaslouží.