Když se Daniel po více než dvaceti letech vrátil a vystoupil z autobusu na návsi v Horní Louce, měl pocit, že nepoznává nic — a přitom všechno. Stará pumpa u křížku sice stále stála, ale už dávno nefungovala. Škola, kde kdysi kreslil křídou po tabuli, byla zavřená. Okna zapečetěná. A uličky… až nepřirozeně tiché.

Před místní hospodou seděli tři starci. Mlčky popíjeli pivo, ale jakmile se k nim Daniel přiblížil, všichni beze slova vstali a odešli.

Začal pochybovat. Udělal chybu? Možná. Ale musel se vrátit. Něco ho táhlo zpět — výčitky? Zvědavost? Nebo snad touha pochopit?

Děti, které si hrály před jedním z domů, se na něj nejprve jen dívaly. Když ale procházel kolem, jedno z nich náhle popadlo kámen a hodilo ho po něm. A pak další.

— Běž pryč! — zasyčela jedna z dívek. — Nechceme tě tady!

Daniel se zastavil. Proč? Proč tolik nenávisti?

Zamířil k domu svých prarodičů. Dveře zavrzaly stejně jako kdysi. Ale klíč, který kdysi býval pod rohožkou, tam tentokrát nebyl. Místo něj si všiml slova napsaného křídou na dveře:

„Vrah.“

A tehdy si vzpomněl. Na tu poslední noc. Na křik. Na modřiny. Na to, co se nikdy nemělo dostat ven.

Ale ve vesnici si to pamatovali. A nikdy mu neodpustili.