Vždycky se na ni dívají stejně.
S překvapením. S odsuzováním. S tichým nepochopením.
Ať už vejdeme do restaurace, nebo jen jdeme ruku v ruce po ulici, ty pohledy cítím.
To šeptání slyším.

Ale víte co?
Je mi to vážně jedno.

Moje žena není modelka z titulní strany.
Není to typ, na který ukazují módní magazíny.
Nenosí vysoké podpatky. Její postava není „ideální“ podle Instagramu.
Směje se nahlas – a někdy v moment, kdy by se to „nemělo“.
Je přímočará, až to občas zabolí.
A má srdce, které by mohlo obejmout celý svět.

Když jsme se poznali, zaujala mě právě svou opravdovostí.
V době, kdy většina lidí jen hraje nějakou roli, ona prostě byla.
Upřímná. Svá.

Nepotřebuju, aby ji ostatní chápali. Ani aby ji obdivovali.
Já vím, proč ji miluju. A to mi stačí.

Pamatuju si jeden večer, kdy mi bylo mizerně.
Mlčel jsem, zavřený ve vlastních myšlenkách.
A ona jen přišla, sedla si vedle mě, položila mi ruku na rameno a tiše řekla:
„Nemusíš být v pohodě. Jsem tu.“
A to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval.

Moje žena je hlas, který mě zvedá, když začínám pochybovat.
Je klid, když všude kolem zuří bouře.
Je pravda, když svět okolo klame.

Ano, lidé se dívají.
Možná proto, že nezapadá do jejich představy o kráse.
Možná proto, že se nebojí být sama sebou.
Možná proto, že oni by to nedokázali.

Ale já v ní den co den vidím to, co oni nevidí:
ženu, která má odvahu říkat věci na rovinu,
člověka, který miluje bez podmínek,
a srdce, které tluče pro druhé.

A kdybych to měl opakovat znovu a znovu, klidně před celým světem – udělám to:
Nezáleží mi na tom, co si myslíte o mojí ženě.
Já vím, co pro mě znamená.
A to je víc než všechno, co by o ní mohl svět kdy říct.