Všechno začalo jako nevinný výlet.
Čtyři přátelé, jeden starý karavan a touha na chvíli zmizet z města.
Bez jasného plánu, bez rezervací — jen mapa, kytara a pocit svobody, který jim tak dlouho chyběl.
Petra, Ondřej, Katka a Michal. Čtveřice, která spolu vyrůstala. Nerozluční. Sdíleli první lásky, zklamání, sny i strachy. A teď, po letech, se rozhodli znovu zažehnout jiskru starých časů.
Vyrazili do hor. Cíl: zapomenutá vesnice, opředená místními povídačkami.
„Pár zbořených chalup, stará kaple a krásný výhled. Ideální místo na kempování,“ říkal Ondřej, když se přibližovali.
Ale místo, které našli, nebylo idylické.
Bylo… zvláštně tiché.
Dveře domů pootevřené, jako by někdo právě odešel. Ale nikde ani živá duše.
A pak to začalo.
Ubytovali se v opuštěné škole. Staré lavice, rozbitá okna… a na tabuli křídou nápis:
„NEVRACEJ SE.“
Katka se smála. „To je jak ze starýho hororu.“
Ale ještě té noci smích zmizel.
Po chodbě se ozývaly kroky. Tlumené hlasy, které nikdo z nich nevydával.
Ráno byl Michal pryč.
Žádné stopy, jen jeho batoh opřený o zeď.
Petra vyběhla ven. Karavan měl propíchnuté pneumatiky.
Mobilní signál? Nula.
Byli tam uvězněni.
Další noc. Petra se probudila křikem.
Katka zmizela.
Zůstaly jen roztrhané stránky z jejího deníku — ty, kde psala o nočních můrách, které ji pronásledovaly už před výletem.
Ondřej začal mluvit o tom, že vesnice není opuštěná.
Že něco tam s nimi je.
A že to možná souvisí s tím, proč vesnice není na žádné mapě.
„Nikdo sem neměl jezdit,“ šeptal.
„Ta škola… ta kaple… to tu není náhodou.“
Poslední noc strávili Ondřej a Petra v kapli.
Pokusili se spát. Ale o půlnoci se otevřely dveře.
A to, co vešlo dovnitř… nebylo lidské.
Ráno policie našla jen opuštěný karavan.
Uvnitř ležela stará učebnice biologie, otevřená na kapitole o lidském mozku.
V rohu, červeně napsané:
„Vzpomínky nejsou skutečné. Ale bolest ano.“
Mysleli si, že je to dobrodružství.
Ale objevili konec příběhu, který nikdy neměl být znovu otevřen.
Noční můru, která se zrodila ve stínech minulosti — a odmítá znovu usnout.