Když jsme se přestěhovali do starého venkovského domu, vypadalo to jako začátek nové kapitoly. Klid, příroda, místo, kde náš pětiletý Matěj může vyrůstat bez starostí.
Jediné, co nám připadalo trochu zvláštní, bylo staré zrcadlo v jeho pokoji. Těžký rám z tmavého dřeva, pevně přidělaný ke zdi. Nevěnovali jsme mu pozornost — až do dne, kdy Matěj řekl:

— „Mami, za zrcadlem někdo je. Dívá se na mě, když spím.“

🛌 Noci plné strachu

Považovali jsme to za dětské fantazie. Ale každou noc se probouzel ve stejný čas — 3:12. Vždy s křikem, ukazujíc na zrcadlo.
Pak jsme si všimli drobných otisků prstů na skle. A Matěj přísahal, že se zrcadla nedotýká. Bál se ho.

🧱 Skrytá komnata

Jedné noci jsme zrcadlo odstranili. Pod ním se objevily kontury tajných dvířek. Opatrně jsme je otevřeli — za nimi se skrýval úzký prostor.
Uvnitř byla stará krabice s deníkem, hračkami a fotografií chlapce, který vypadal úplně jako Matěj.
Na zadní straně stálo: „David, 1987.“

🕯 Nezvěstné dítě

Zjistili jsme, že z tohoto domu skutečně zmizel pětiletý chlapec jménem David. Psal se rok 1987. Nikdy ho nenašli.
Po našem objevu se začaly dít děsivé věci. Matěj mluvil jiným hlasem. Tvrdil, že „David se vrací“. Někdo s ním prý mluví skrz zrcadlo.

Jednou jsme ho zastihli, jak šeptá do skla:
— „Neboj, otevřu ti. Už nebudeš sám.“

💀 Ticho už nikdy nebude

Zrcadlo jsme zničili. Dutinu zazdili. Ale bylo pozdě.
Matěj přestal spát. A my také ne.
Dětská chůvička přenáší hlasy. Někdy dva najednou.
Ráno se na zdi objevují jména. Nikdy ta naše.

🪞 Už se vrátil

Před dvěma týdny Matěj přestal mluvit. Jen tiše ukazuje na místo, kde kdysi viselo zrcadlo. A šeptá:
— „David už není sám. Čeká tam někdo další…“

A my víme, že se to znovu blíží. Tentokrát možná ne pro Matěje. Ale pro nás.