Tomáš nikdy nevěřil na záhady.
Byl to praktický muž. Technik, přesný, skeptický. Koupil starý dům na samotě poblíž lesa, jen pár kilometrů od Jihlavy, aby měl klid od města a lidí.
Nevadilo mu, že dům byl dlouho opuštěný. Právě to se mu na tom líbilo.

První tři týdny byly naprosto normální.
Ticho, práce na zahradě, opravy uvnitř.
A pak — jedné deštivé noci — to začalo.

Zvuk. Jemný, ale pravidelný.
Škrábání.

Přicházelo z podlahy.

🐾 Zvíře, nebo…?
Zpočátku si myslel, že je to ježek, nebo možná kuna. Možná spadla do sklepa a nemůže ven.
Sešel dolů se svítilnou v ruce. Staré dřevěné schody vrzaly, jakoby varovaly, že tam dole něco není v pořádku.

Sklep byl chladný, vlhký, plný harampádí po předchozích majitelích.
Ale zvíře nenašel. Jen podivnou prasklinu v rohu pod regálem — jako by někdo kdysi zazdil úzký vstup.

A zevnitř… znovu ten zvuk. Tentokrát hlasitější. A pak — hlas.

— „Je tam někdo? Prosím…“

🧱 Skrytá místnost
Tomáš nejprve ztuhl. Hlas byl slabý, ženský. A rozhodně skutečný.
Zavolal policii, ale než dorazili, nedokázal to vydržet. Pomocí páčidla rozbil uvolněné cihly. Za nimi se odhalil úzký vstup do zazděné místnosti.
Pach zatuchliny, tmy a něčeho nepopsatelného mu vrazil do nosu.

Uvnitř byla malá cela. Bez okna.
A na zemi — dívka, přikrytá jen starou dekou, zničená, vyčerpaná… ale živá.

🕯 Osm let v temnotě
Dívka se jmenovala Linda. Byla nezvěstná osm let.
Zmizela cestou ze školy, jen 12 kilometrů odtud. Nikdy ji nenašli.
A teď — žila pod jeho domem.

Policie zjistila, že dům před lety patřil muži, který byl kdysi vyšetřován, ale nikdy obviněn. Po jeho smrti se na všechno zapomnělo.

Až do teď.

🚪 Život po pravdě
Tomáš se zhroutil. Nemohl pochopit, jak mohl bydlet nad tím vším. Jak mohl týdny žít nad místem, kde někdo tajně přežíval roky.

Linda byla zachráněna. Je naživu.
Ale Tomáš… ten dům opustil. Nikdy se tam nevrátil.

A přesto, i dnes, říká, že když zavře oči, občas slyší to první…
tiché škrábání.

A v duchu se ptá:

— „Co kdybych ten zvuk prostě ignoroval?“