Byla to jen náhoda.
Hledal jsem nový gauč do obýváku, protože ten starý už měl svá nejlepší léta dávno za sebou. Nechtěl jsem utrácet příliš, a tak jsem procházel inzeráty na bazarových stránkách.
Fotky vypadaly dobře — tmavě šedý rohový gauč z látky, na první pohled kvalitní konstrukce. Neváhal jsem dlouho, zavolal jsem a domluvil si odvoz.
Když jsem pro gauč přijel, postarší muž mi pomohl s jeho naložením do dodávky. Působil nervózně, ale neřekl téměř nic. Jen tiše poznamenal:
„Hlavně… ať už je pryč.“
📦 Nečekané detaily
Gauč byl těžší, než jsem čekal. Těžko se dalo uvěřit, že je prázdný.
Doma jsem ho postavil do rohu obýváku. Ale od první chvíle jsem měl pocit, že s ním přišlo i něco jiného. Ticho v místnosti najednou zhoustlo. Stíny se prohloubily.
Po několika dnech jsem si všiml něčeho zvláštního. Když jsem si lehl na jednu stranu, ozvalo se slabé cvaknutí.
Když jsem opatrně nadzvedl spodní část potahu, objevil jsem zip, který tam očividně neměl být.
🎒 Co bylo uvnitř
Zip vedl do dutého prostoru, kde jsem nahmatal zaprášenou plechovou krabičku. Uvnitř byly tři věci:
- starý, zrezivělý klíč
- ručně psaný deník
- fotografie ženy v nemocničním oblečení, držící novorozeně – její oči byly přeškrtnuté perem
📖 Deník
Otevřel jsem deník. Na první stránce stálo:
„Jestli tohle čteš, znamená to, že mě ten gauč nenechal na pokoji.
Prosím, nespal na něm. A hlavně – neber si ho domů, pokud jsi sám.“
Další zápisy byly zmatené. Psala je žena, která měla pocit, že uvnitř nábytku něco žije. Popsala, že slyší dýchání, že se jí zdají sny, které nejsou její, a že den za dnem cítí, jak něco „přebírá kontrolu“.
Poslední zápis zněl:
„Dnes jsem klíčem odemkla sklep. Teď už vím, co v tom gauči bylo. A není to mrtvé.“
🕯️ A co já?
Deník jsem zavřel. Znovu jsem se podíval na fotku. V ten moment se světlo v místnosti mírně zatřáslo.
Od té doby se každý večer něco děje.
Slyším škrábání.
Gauč se občas nepatrně pohne.
Jedno ráno jsem ho našel otočený směrem ke dveřím, přestože večer stál jinak.
Pokusil jsem se ho vyhodit. Odvezl jsem ho na sběrný dvůr.
Ale další den ráno stál znovu v mém obýváku — s rozepnutým zipem a deníkem položeným na opěradle.