Petra a Tomáš byli manželé téměř deset let. Všechno se změnilo jednoho deštivého večera, kdy Petra po vážné autonehodě skončila na invalidním vozíku. Přišla o možnost chodit, ale nikdy neztratila naději, laskavost ani lásku k životu – a k Tomášovi.

Zpočátku věřila, že jeho odtažitost je jen důsledkem stresu. Ale pak to přišlo. Jednoho dne se přiznal: má milenku. Mladou kolegyni z práce. A čekají spolu dítě.

„Chci dítě, Petro. Normální život. Ne tohle…,“ řekl bez emocí.

Petře se v tu chvíli zhroutil celý svět. Ale neprosila. Neplakala. Jen se podívala na muže, kterého kdysi milovala, a klidně řekla:
„Dobře. Odejdi. Ale pamatuj si, že jsi právě ztratil ženu, kterou už ti žádná jiná nenahradí.“

A místo aby se zlomila, povstala.

Začala psát blog. Sdílela svůj příběh – o bolesti, ale i o síle. O životě s postižením, o zradě, o cestě zpět k sobě samé. Její příběhy se staly virální. Lidé jí psali, média ji zvala na rozhovory. Stala se inspirací pro tisíce žen.

Tomáš mezitím poznal tvrdou realitu. Nový život nebyl tak růžový, jak si představoval. Neustálé hádky, prázdno, nespokojenost. A pak uviděl Petru na titulní straně časopisu – zářící, silnou, nepřehlédnutelnou.

Napsal jí zprávu:
„Mrzí mě to. Byl jsem blbec. Chybíš mi.“

Odpověď přišla stručně, jasně a nekompromisně:
„Ne, Tomáši. Nechybím ti já. Chybí ti ta žena, kterou jsi zničil. Ale ta už neexistuje. A tahle nová – ta tě už dávno nepotřebuje.“