Co uviděla zdravotní sestra, když vstoupila do pokoje, kde se stařec loučil se svým psem?

V odlehlé části malé venkovské nemocnice panovalo ticho brzkého rána. Pokoj číslo 27 zalévalo jemné světlo vycházejícího slunce. Na nemocničním lůžku, zabalený v přikrývce, ležel pan Malík — muž s unavenýma očima a klidným výrazem ve tváři. Po jeho boku, věrně jako vždy, ležel pes.

Rex, starý německý ovčák, byl jeho nejbližším přítelem téměř čtrnáct let. Byl s ním, když přišel o manželku, doprovázel ho při ranních procházkách, hlídal ho v bezesných nocích. Když byl pan Malík převezen do nemocnice, prosil, aby mohl mít Rexe u sebe. Lékaři byli proti, ale sestra Klára se rozhodla porušit pravidla. „Je to poslední, co ho drží při životě,“ řekla tiše primáři.

A tak byl Rex přijat do nemocnice. Ležel klidně na dece vedle postele, neštěkal, nezlobil — jen čekal. Dny ubíhaly a stav pana Malíka se zhoršoval. Mluvil méně, usmíval se vzácněji. Ale pokaždé, když pohladil Rexe po hlavě, jeho oči ještě jednou zazářily.

Jednoho rána, kolem šesté, šla Klára jako obvykle na kontrolu. Nesla teplý čaj a léky. Zaklepala, ale odpovědi se nedočkala. Opatrně otevřela dveře — a to, co spatřila, jí vzalo dech.

Pan Malík ležel tiše s jemným úsměvem na rtech. Ruka mu visela přes okraj postele — a v dlani měl sevřenou Rexovu tlapku. Pes ležel klidně u postele, oči zavřené, tělo nehybné.

Klára k nim přistoupila. Zkontrolovala puls. Nic. Sklonila se k Rexovi — ani on už nedýchal.

Oba byli pryč. Odešli spolu.

Na nočním stolku ležel starý, zažloutlý papír. Rukou pana Malíka tam bylo napsáno pár posledních slov:

„Nevím, co bude po smrti. Ale vím, že tam, kam půjdu, chci jít s tebou.
Po tom všem, co jsme spolu zažili, se nedokážu rozloučit.
Tak jestli to cítíš stejně… pojď se mnou.“

Klára se posadila na židli a tiše plakala. Ne z bolesti, ale z dojetí. V tom pokoji nezemřel jen člověk a jeho pes. V tom pokoji odešlo přátelství, které trvalo celý život. A odešlo důstojně — tak, jak žilo: spolu.