Síň byla zahalena do těžkého, hluchého ticha. Pohřeb probíhal tiše, pomalu, v atmosféře vážnosti a bolesti. Byly slyšet jen modlitby kněze a tlumený pláč některých příbuzných. Uprostřed – bílá rakev. Uvnitř ležel mladý muž, který tragicky zahynul při dopravní nehodě. Smrt přišla náhle. Brutálně. Předčasně.

Vedle rakve stála jeho manželka – bledá, s pohledem ztraceným v prázdnotě. Vedle ní – jejich malá dcerka, teprve dvouletá. Oblečená do černých šatiček, s panenkou v ruce, stála tiše a držela se okraje rakve. Nikdo od ní nic neočekával. V tomto věku, říká se, děti nerozumí smrti.

Ale právě tehdy se stalo něco, co si nikdo neuměl představit.

Když ji přiblížili k rakvi, aby se rozloučila, dívenka mlčela a dívala se otci do obličeje. Minutu. Dvě. A pak – zakřičela. Hlasitě. Zoufale.

— „Táta není mrtvý! On jen spí! Tati, probuď se! Prosím, nespí!“

V síni zavládlo mrtvé ticho. Kněz zmlkl. Někdo upustil věnec. Žena v rohu se začala křižovat. Lidé se dívali zmateně.

Dívka se naklonila, pohladila ho po tváři a se slzami v očích řekla:

— „Táta má strach. Řekl mi: ‚Jsem tady. Pomoz mi.‘ On je tady! Neodešel!“

Jeden ze starších mužů, bývalý lékař, přistoupil k rakvi. Díval se na dítě. Poté opatrně natáhl prst k mužovu krku. Pak zkontroloval tep na zápěstí.

Zmlkl. Narovnal se a roztřeseným hlasem řekl:

— „Má puls. Velmi slabý… ale je tam. Je naživu.“

Nastala panika.

Někdo vykřikl. Někdo omdlel. Telefony se vytahovaly třesoucíma se rukama. Rakev byla otevřena. A tam – muž, kterého všichni oplakávali… stále dýchal.

Slabě. Sotva znatelně. Ale život tam ještě byl.

Jak je to možné?
Jak mohli lékaři udělat tak fatální chybu?
Jak to, že nikdo jiný než dvouleté dítě necítil, že je živý?

Následovalo vyšetřování. Nemocnice odmítla komentář. Lékaři byli suspendováni. Ale jedna otázka zůstala bez odpovědi:

Jak dívka věděla, co její otec říkal?

Nejenže plakala. Ona zopakovala jeho slova – „Jsem tady. Pomoz mi.“
Slova, která nikdo jiný neslyšel. Slova, která si nemohla vymyslet.

Někteří říkají – byl to zázrak.
Jiní – že děti mají šestý smysl.
Ale je tu něco ještě děsivějšího. Něco, co slyšelo jen pár lidí.

O několik dní později se jí teta zeptala:

— „Opravdu jsi slyšela tátu? Kde byl?“

Dívka se na ni nepodívala. Dívala se do rohu místnosti. A tiše řekla:

— „Byl tam. Ale nebyl sám. Nějaká temnota ho držela. Já jsem zakřičela. A oni odešli.“

A už o tom nikdy znovu nemluvila.

Její otec přežil. Prošel dlouhou rehabilitací, ale uzdravil se. A od toho dne, říkají blízcí, už nikdy nenechá svou dcerku samotnou. Ani na okamžik.

Kněz, který vedl pohřeb, podal rezignaci.
Na otázku „Proč?“, řekl jen:

— „Existují věci, kterým ani modlitba nerozumí. Někdy modlitba přijde příliš brzy.“

A matka každou noc objímá svou dcerku a šeptá:

— „Děkuji ti. Vrátila jsi mi tátu. Zachránila jsi ho.“