Bylo něco málo po čtvrté ráno, když na tísňovou linku přišel neobvyklý hovor. Dětský hlásek, roztřesený, mluvící sotva slyšitelným šeptem, zněl, jako by vycházel ze zamčené skříně:

„Tatínek je pod podlahou. Už dlouho…“

Dítě neprozradilo adresu, ale volalo z pevné linky — z odlehlé chalupy u lesa, několik kilometrů za vesnicí Tichá Dolina. Místo, o němž místní mluvili šeptem. Místo, které už dávno zmizelo z úředních map.

Dům, na který všichni zapomněli
Když dorazila hlídka, přivítalo je jen mlčení a hustá mlha, která se plazila mezi vysokou trávou. Starý dřevěný dům působil opuštěně: zavřené okenice, dveře pootevřené, žádné známky života.

Uvnitř to vypadalo, jako by se tam už roky nikdo nezdržoval. Až na jeden detail — v obýváku, na oprýskaném koberci, seděla malá holčička. Mohlo jí být devět, možná deset let. Špinavé šaty, rozcuchané vlasy, v náručí držela panenku bez hlavy.

Policista k ní přistoupil.

„Jak se jmenuješ?“
„Eliška.“
„Jsi tu sama?“
„Ne… Táta je tady. Pod podlahou.“

Ukázala směrem ke krbu.
Její hlas byl klidný. Nepřirozeně klidný.

Co bylo pod prkny
Technici začali opatrně nadzvedávat stará dřevěná prkna. Vzduch v místnosti jakoby ztěžkl. Nikdo nic neříkal. Ani dýchat se nezdálo možné.

A pak se objevila kostra.
Lidská. Zabalena v plastové fólii.
Na ní útržek potrhaného svetru, který Eliška poznala.

„To měl na sobě, když křičel… a pak už bylo ticho.“

Tělo leželo na zemině pod podlahou. U lebky stará pánev — zaschlá krev v prasklinách.

A matka?
Na otázky o matce Eliška dlouho mlčela. A pak konečně řekla:

„Byla tady. Občas. Když táta křičel, řekla, že ho už nemusíme poslouchat.
A pak… už nebyl.“

Po matce ale nezůstala žádná stopa. Žádná evidence, žádný záznam. Jako by nikdy neexistovala. Eliška nebyla nikde zaregistrovaná. Nikdy nechodila do školy, nikdy neviděla lékaře.

Jejich svět končil u stěn toho domu. Táta, máma… a ticho.

Kolik otázek zůstává
Podle soudního lékaře byl muž mrtvý už asi 15 měsíců. Znamená to, že Eliška přežívala více než rok sama, s mrtvým tělem otce pod podlahou. Bez školy. Bez kontaktu s okolím. Jen s hlasy matky, které prý občas slyšela vycházet ze zdí.

Na otázku, proč nezavolala dříve, odpověděla prostě:

„Máma říkala, že když zavolám, přijdou muži a odnesou mě. Ale teď už neodpovídá… tak jsem volala.“

Vzpomínky vesnice
V Tiché Dolině se lidé zdráhali mluvit. Ale někteří starousedlíci si vybavili jméno Radek Valenta — bývalý učitel, který se ztratil po tragickém požáru. Prý se s rodinou odstěhoval do hor. Od té doby ho nikdo neviděl. Ale dům zůstal.

A v noci, říkali někteří, se z něj občas ozývaly dětské písničky.

Dnes
Eliška je v péči odborníků. Má nové jméno, novou školu, nový život. Ale nemluví.

V noci často křičí ze spaní:

„Je tam zima… a on pořád dýchá…“

Policie stále hledá její matku. Ale jako by se rozplynula. Žádné stopy. Žádná minulost. Jen ten dům.

A panenka bez hlavy.
A to ticho, které se usadilo do kostí všem, kdo ten den byli uvnitř.