Každá nevěsta má svou představu o dokonalé svatbě. Některé sní o obřadu na zámku, jiné na louce, u jezera, jen s nejbližšími nebo naopak s desítkami hostů. Já jsem chtěla jediné – aby to byl den plný lásky. Měla jsem po boku muže, kterého miluju, rodinu, přátele – a nádherný starý kostel uprostřed našeho města.
Netušila jsem ale, že největší drama nezpůsobí počasí, nervozita ani zapomenuté prstýnky. Bude to moje tchyně.
A to, co udělala, překročilo veškeré meze. Smuteční vůz před kostelem? To byl teprve začátek.
Začalo to nevinně. Nebo ne?
Jana, moje budoucí tchyně, mě nikdy nepřijala. Od začátku mi dávala najevo, že „její chlapeček“ si zaslouží někoho lepšího. Někoho vzdělanějšího, reprezentativnějšího… někoho, kdo by víc odpovídal jejím představám o ideální snachě.
Ať jsem se snažila sebevíc, byla ke mně chladná. Navenek milá, ale v soukromí tvrdá jako kámen. Přesto jsem doufala, že svatba bude novým začátkem. Že se třeba smíříme. Mýlila jsem se.
Den svatby – a šok, který nikdo nečekal
Byla sobota ráno. Slunce svítilo, šaty byly připravené, kostel vyzdobený, hudba nacvičená. Hosté se začali scházet, vše vypadalo perfektně. Cítila jsem nervozitu, ale tu příjemnou, natěšenou. Všichni se usmívali.
A pak se ozval výkřik.
„Proboha… co to je?!“
Když jsem vystoupila z auta, spatřila jsem černý smuteční vůz zaparkovaný přímo před hlavním vchodem do kostela. Na kapotě ležel věnec. A na něm stuha s nápisem:
„Na rozloučenou, zdravý rozum mého syna.“
Všichni ztichli. Fotograf upustil foťák. Moje matka zbledla. Kněz vyšel ven a jen nevěřícně zíral.
Uvnitř vozu bylo otevřené víko rakve. A v ní – ne, tohle si nikdo nevymyslí – figurína nevěsty. V laciných bílých šatech, potřísněných červenou barvou. V náručí držela zvadlý pugét.
A kdo stál opodál?
Jana. Moje budoucí tchyně.
V tmavých slunečních brýlích, v elegantním kostýmku, s pohárkem šampaňského v ruce.
„Říkala jsem, že se toho nedožiju. A taky že ne. Tohle je konec,“ pronesla klidným, ledovým hlasem.
Paul, můj snoubenec, přišel o pár minut později. Když pochopil, co se děje, doslova vybuchl. Ne před rakví – před vlastní matkou. Hádka byla hlasitá. Slova jako „toxická“, „nemocná“ a „ostuda“ létala vzduchem. Lidé se dívali, šeptali si, někteří hosté odešli.
A já? Stála jsem tam. V bílých šatech, se závojem, s kyticí v ruce… a připadala si jako postava v hororu, do kterého mě nikdo neobsadil.
Vdali jsme se. Ale bylo to hořké.
Obřad nakonec proběhl. Ale jinak, než jsem si kdy představovala. Atmosféra byla napjatá, smích nahradily soucitné pohledy. První manželský polibek byl rozpačitý. I když jsem věděla, že Paul za nic nemůže, mezi námi zůstal stín.
Na hostinu Jana nepřišla. Nikdy se neomluvila. Naopak veřejně prohlásila, že náš sňatek neuznává.
O několik let později…
S Paulem jsme stále spolu. Máme syna. A Jana? Žije sama. Od narození vnuka ho viděla jednou – na fotce. Ne protože bychom jí to zakázali. Ale protože o to nikdy nestála.
Když se mě dnes někdo zeptá na naši svatbu, usměju se a odpovím:
„Nejlepší svatební dar? Že jsme to přežili. Spolu.“
Ale ten obraz – smuteční vůz před kostelem, figurína v rakvi, stuha na věnci – ten ve mně zůstane navždy.