Byl to den, který mi zůstane v paměti navždy. Moje matka – sedmdesátiletá žena se slabým srdcem – přiletěla z rodného města, aby strávila pár týdnů s rodinou. Po celém dni cestování, s těžkým kufrem a unaveným pohledem, stála sama v příletové hale pražského letiště.

Nikdo tam na ni nečekal.

Moji příbuzní, kteří jí slíbili, že ji vyzvednou, už byli dávno pryč. Odletěli na dovolenou do Řecka – bez varování, bez omluvy, beze studu. Zanechali ji tam, jako by byla nějaký zapomenutý balík.

Zavolala mi s třesoucím se hlasem a jedinou větou: „Nikdo tu není.“

Během chvíle jsem seděl v autě a mířil na letiště. Když jsem ji našel, seděla na kovové lavičce, oči zarudlé, ruce složené v klíně. Usmála se, když mě uviděla – ona, která si nikdy na nic nestěžovala. Ale mně to stačilo.

To, co jsem udělal potom, nebylo zlé ani pomstychtivé. Bylo to spravedlivé.

Počkal jsem, až se vrátí. Až budou sdílet fotky z pláže a chlubit se, jak si „odpočinuli od všeho“. A pak – před celou rodinou – jsem jim řekl pravdu. Bez křiku, bez urážek. Jen pravdu o tom, co udělali.

Nastalo hrobové ticho. Atmosféra by se dala krájet. Žádné výmluvy, žádné omluvy, které by to mohly napravit.

Od té chvíle se k matce chovají jinak. Opět ji navštěvují, volají jí, posílají květiny. Možná ze studu. Možná ze strachu. Ale já vím jedno:

Už ji nikdy nenechají samotnou.