Byla to jen malá černobílá fotografie.
Žádný digitální filtr, žádný nápis, jen její tvář.
Usmívala se. Vlasy měla stažené dozadu, oči plné života.

Jmenovala se Klára.
Setkali se v roce 1975, na studentském táboře poblíž Plzně. On byl z Prahy, ona z Brna. Prožili spolu čtrnáct dní — čtrnáct dní, které mu změnily celý život.

Pak se rozešli. On odešel studovat do zahraničí. Dopisy se psaly míň a míň… až žádné.

Ale tu fotografii si schoval.
Padesát let. Padesát let ji měl v peněžence, přeloženou napůl, vždy u sebe. Prošel si manželstvím, prací, dětmi, důchodem… ale na ni nikdy nezapomněl.

A pak, jednoho večera, v tichu své prázdné kuchyně, si řekl:
„Je čas.“

Našel ji. Nešlo to snadno, ale podařilo se. Žila ve Znojmě.
Poslal jí dopis. Odpověděla. Krátce, ale laskavě.
Souhlasila, že se setkají. Po tolika letech.

Rezervoval si letenku z Kanady, kde teď žil.
A v letadle, někde nad oceánem, držel její fotografii jako kdysi.
Třásly se mu ruce, ale ne ze strachu — z očekávání.

A právě tehdy to přišlo.
Mobil zapípal. Byl připojený k Wi-Fi.
Zpráva z českého čísla:

„Dobrý den, jmenuji se Tereza. Jsem dcera Kláry. Omlouvám se, ale maminka včera v noci náhle zemřela. Už vás nestihla vidět.“

Mlčel. Nedýchal.
Zůstal zírat na displej.
Všechno, co si půl století přál, zmizelo v jediné větě.

Ale přesto, když přistál v Praze, neotočil se zpět.

Odjel do Znojma.
Našel dům, kde bydlela.
A tam, v tichu zahrady, položil starou fotografii na její hrob.
Vedle ní — nový dopis. Ten poslední.

Protože některá setkání se musí odehrát, i když přijde jen jeden.