Byla to dlouhá noc. Vracíme se z jedné zapadlé vesnice na Vysočině, kde jsme natáčeli krátký dokument o opuštěných domech. Cesta vedla lesem, mlha byla tak hustá, že jsme viděli sotva pár metrů před sebe.

A pak jsme museli prudce zabrzdit.

Přímo uprostřed silnice, na opuštěném úseku bez osvětlení, ležela dřevěná rakev.

Nebyla rozbitá. Nevypadla z auta. Ležela tam perfektně – rovně, přesně uprostřed jízdního pruhu.

Nejdřív jsme si mysleli, že jde o nějaký morbidní žert. Někdo nás chce jen vystrašit. Ale kdo by riskoval, že ho uprostřed noci, v mlze, v lese přejede auto?

Vystoupili jsme. Všude bylo ticho. Až podezřele ticho.

Víko rakve nebylo zamčené. Jen volně přiklopené. Dřevo popraskané, staré. A uvnitř…

Nebyla žádná mrtvola.

Jen starý magnetofon a několik svázaných deníků.

Zapnuli jsme kazetu.

Ozval se mužský hlas. Tichý, klidný. Až příliš klidný:

„Ten, kdo slyší tato slova, otevřel dveře, které měly zůstat zavřené. Není důležité, kdo jsem. Důležité je, že teď už víte, že smrt není nejhorší věc, která vás může potkat.“

Z deníků vypadly fotografie. Na první byl náš tým – přesně tak, jak jsme vypadali ten večer.

Na dalších byly naše domy. A na jedné byl můj pokoj. Focený přes okno… včera večer.

V tu chvíli jsme pochopili, že to není žádný vtip.

A že to, co nás sleduje, s námi bylo už dávno předtím, než jsme rakev našli.

Od té noci už nikdo z nás není sám. A žádné světlo není dost silné, aby zahnalo to, co přišlo z mlhy.