Mělo to být obyčejné letní odpoledne. Krátký, dvouhodinový let z Barcelony do Prahy. Kniha v batohu, sluchátka v kapse, klid v duši.

Jenže už při nástupu do letadla jsem vycítil problém. Doslova.

Muž, který seděl vedle mě – odhadem kolem padesátky – měl na sobě tílko, šortky a… byl zcela bos. Ale to nejhorší teprve přišlo. Během prvních pěti minut si odepnul bezpečnostní pás, zvedl nohy a položil si je na palubní desku přede mnou, částečně i přes mé sedadlo.

Zápach? Nepopsatelný.
Moje reakce? Zpočátku zdvořilá. Upozornil jsem ho, že mi to vadí.
Jeho odpověď? Usmál se, pokrčil rameny a řekl:
„No tak, to je přece svoboda, ne?“

Vzápětí si začal vychutnávat páchnoucí domácí „pochoutku“ – rybu s cibulí, zabalenou v igelitu. Zbytky házel do kapsy sedadla. A pak… si začal stříhat nehty na nohou.
Ano, vážně. V letadle. Nad mraky. Uprostřed lidí.

Letušky ho sice napomenuly a vyzvaly, aby se choval ohleduplněji, ale jeho chování se nezměnilo.

A tak jsem se rozhodl jednat.
Vytáhl jsem telefon, zapnul nahrávání a začal dokumentovat každé jeho „gesto“ – od stříhání nehtů, přes olizování prstů, až po pokládání špinavých chodidel na můj batoh.

Když se pokusil sáhnout po mém mobilu, aby mě přinutil přestat natáčet, přivolal jsem palubní personál. Ukázal jsem video a ostatní cestující vše potvrdili.

Po několika minutách napětí kapitán oznámil, že kvůli technickým důvodům musíme neplánovaně přistát v Miláně.

Skutečný důvod?
Muž byl vyveden policií.
Bez odporu. Beze slov. Jen s mobilem v ruce – a bez bot.

A kabina? Nejdřív ticho. Pak potlesk. Upřímný, hlasitý, dlouhý.

Od té doby si sedadlo u uličky rezervuju s větší opatrností. A telefon mám vždy připravený.