Věra vždycky věřila, že ráno je něco výjimečného, téměř posvátného. Je to chvíle, kdy můžeš ukrást ty nejteplejší, nejupřímnější okamžiky něhy. Milovala tiše vstoupit do ložnice, naklonit se nad Volodju a cítit jeho stále ospalé objetí. Služební cesta byla krátká — jen pět dní — ale připadala jí jako celá věčnost. Nejvíc jí chyběla dcera Soňa. Během její nepřítomnosti se o holčičku starala důvěryhodná chůva a Volodja byl samozřejmě „hlava rodiny“.

Ve výtahu si Věra upravila vlasy při pohledu do zrcadlových stěn. Vypadám docela dobře, pomyslela si. Už není dvacetiletá nymfa, ale stále žena, která umí zaujmout. Výtah jel pomalu a její srdce bilo stále rychleji vzrušením.

Vytáhla klíče, odhodlaná vstoupit potichu, aby je překvapila, pokud ještě spí. První zámek — cvak. Druhý — cvak. Dveře se tiše otevřely a ona vstoupila do polotmavé chodby.

Tehdy si všimla něčeho zvláštního: u věšáku stál pár elegantních dámských lodiček na vysokém podpatku. Krásné, ženské… ale naprosto neznámé.

Nemohly patřit chůvě — ta byla starší a nosila jen pohodlné boty bez podpatků. Nepříjemný záchvěv jí projel hrudníkem.

Udělala pár kroků, když se najednou otevřely dveře pokoje. Vyšla z nich žena, kterou Věra nikdy předtím neviděla. Měla na sobě župan — a ne jen tak nějaký, ale Věřin župan. Na nohou její měkké pantofle. Měla upravenou tvář, pohled sebevědomý, až drzý.

— Ó, už jsi zpátky… — řekla neznámá tónem plným jemné povýšenosti. Pak se otočila směrem ke kuchyni a zavolala: — Miláčku, tvoje žena je doma! Neřekl jsi jí, že teď tu bydlím já?

Věra oněměla. V hlavě jí vířily otázky: Co se děje? Kdo je tahle žena? Kde je Soňa?

— Promiňte… kdo jste? — zeptala se, snažíc se skrýt chvění v hlase.

Žena se posměšně usmála a otázku ignorovala. Místo toho dodala:
— Možná bys zatím mohla být v dětském pokoji. Aspoň než se rozvedete.

Ta slova ji zasáhla jako facka. Věra zůstala nehybně stát, ale v ní už rostla vlna vzteku. Všechno se zdálo neskutečné, jako by sledovala cizí život.

Z kuchyně se ozvaly kroky. Ve dveřích se objevil Volodja — učesaný, v tričku, s výrazem viny a nervozity.

— Věro… chtěl jsem si promluvit… — začal.

— Promluvit? — udělala k němu krok, cítíc, jak se jí třesou ruce. — Chtěli jste, abych se vrátila a našla tohle?

Volodja sklopil oči. Neznámá žena si mezitím, jako by se nic nedělo, nalévala kávu ze soupravy, kterou si s Věrou společně koupili v prvním roce manželství.

V tu chvíli Věra cítila, jak se jí celý svět hroutí. Všechny vzpomínky, roky společného života, narození dcery — to všechno bylo vymazáno během jednoho rána.

Ještě nevěděla, co udělá. Bude křičet? Odejít? Vezme Soňu a navždy zavře ty dveře? Nebo zůstane a bude bojovat za to, co je její? Jedno však bylo jisté: tahle žena nepřišla jen na krátkou návštěvu. A válka právě začala.