Galina se probudila dříve než kohouti. V jejím domě stále panovala tma, jako by noc nechtěla předat vládu novému dni. Ale venkovská žena byla dávno zvyklá vstávat s prvními paprsky světla, i když se sotva prodíraly hustou mlhou. „Spánek je pro slabé, práce pro silné,“ ráda žertovala, když si vázala pestrý šátek na šedé vlasy.

To ráno však bylo něco jinak. Místo obvyklé lehkosti se v jejím srdci usadil nevysvětlitelný neklid. Zdálo se, že ticho kolem jejího domu není přátelské, ale hrozivé – jako by ji někdo neviditelný pozoroval na každém kroku. Vystrašeně se podívala z okna.

Vesnice stále spala, zahalená stříbrným závojem mlhy. Okna domů připomínala němé oči upřené do prázdna. Jen vzdálené štěkání psa naznačovalo, že život pokračuje. Galina automaticky vzala do ruky pletený košík – svého věrného společníka při výpravách do lesa na houby.

Když vyšla na práh, udeřil ji studený ranní vzduch. I vítr, který se obvykle proháněl dvory, toho dne mlčel. „To se mi nelíbí,“ zamumlala a pevně si utáhla vlněný šál kolem ramen. Ale šla dál. Houby se samy nenasbírají.

Na konci vesnice stály domy jako zestárlí lidé, střechy sklopené, okna unavená. A na jedné rozpadající se verandě seděl Petr. Starý muž, 75 let, shrbený časem, téměř se ztrácel v ranním šeru. Pro místní byl jako duch – věčný, nepohnutelný.

Kdysi měl ženu – Marinu. Miloval ji víc než život, ale při těžkém porodu zemřela i s jejich nenarozeným dítětem. Od té doby se Petr uzavřel do sebe. Nikdy se znovu neoženil, nikomu neotevřel své srdce. Jeho dům stál mlčky, zatímco vesničané o něm tkali příběhy.

Právě tam, v jeho domě, včera večer místní spatřili něco neobvyklého. Z bažiny, zahalené hustou mlhou, vyšla mladá žena. Mokrá, bledá, s vlasy pokrytými rákosím a blátem. Petr ji zavedl dovnitř. Od té chvíle – ticho.

To ticho bylo prolomeno až ráno. Z Petrova domu se ozval výkřik – tak pronikavý a nelidský, že celá vesnice ztichla. Lidé otevírali dveře, dívali se z oken, ale nikdo neměl odvahu se přiblížit.

Jen Galina, přemožena strachem a zvědavostí, se odvážila. Dveře nebyly zamčené. To, co uvnitř uviděla, jí zůstane v paměti navždy.

Na podlaze ležela mladá žena, celá od bláta a pokrytá bažinnou trávou. Její oči byly široce otevřené a zářily hrůzou. V rohu seděl Petr, bledý jako mrtvý, třesoucí se jako dítě.

Žena zašeptala: „On mě zachránil… ale bažina mě nechce pustit…“ A poté vydala takový výkřik, že okna zazvonila a lidé venku ztuhli.

Večer o tom mluvila celá vesnice. Někteří věřili, že to nebyla obyčejná žena, ale duch bažiny. Jiní tvrdili, že Petr dávno uzavřel temnou dohodu a nyní přišel čas zaplatit. Ale nikdo se už neodvážil znovu vstoupit do jeho domu.

Od toho dne, když je noc zahalena mlhou, z Petrova domu se ozývá ženský křik. Mladá žena beze stopy zmizela, ale příběh zůstal. A dodnes si místní předávají jedno varování: když ti bažina něco daruje – nikdy to není zadarmo.