Anna, přestože věděla, že zasahovat do přírody může být nebezpečné, nemohla jen tak stát stranou. Vzala vlčata domů, krmila je kozím mlékem, spala vedle nich, když v noci vyváděla strachy, a tiše s nimi mluvila, jako by to byli její vlastní vnuci.
Když přišel čas, odvedla je zpět do lesa. Neudržovala je, nezůstávala s nimi násilím. Vlčata, již silní samci, chvíli zůstávala poblíž, jako by se nechtěla vzdálit. Ale instinkt zvítězil a jednoho rána zmizeli mezi stromy. Anna si myslela, že její role v jejich životě skončila.
Roky plynuly. Anna už nežila tak aktivně jako dříve. Její dny byly klidné: kontrola slepic, práce na zahradě, večery u pletení. Ale jedno podzimní ráno všechno změnilo.
Nejdřív to byla jen zvláštní přítomnost. Vítr náhle ustal, ptáci zmlkli a les, který vždy vypadal přátelsky, najednou působil napjatě. Anna vyšla na verandu a její srdce se sevřelo — ze mlhy se vynořily čtyři obrysy. Byli to oni. Dospělí, mohutní, s očima, ve kterých stále jiskřil ten stejný strach a důvěra, které s nimi kdysi sdílela.
Zpočátku si Anna myslela, že se jen shodou okolností setkala s divokými vlky. Ale když jeden z nich pomalu přistoupil a lehce jí dotkl nohy čenichem, strach se změnil v úzkost. Poznala je podle chůze, podle pohledu — to byli ti samí vlci, které kdysi zachránila.
Brzy se ukázalo, že nejde jen o náhodný příchod. Ráno dalšího dne farmáři z okolí našli obrovské stopy, dvakrát větší než běžné, vedoucí přímo k vesnici. A pak mizely tak záhadně, jak se objevily.
Napětí vzrostlo, když v noci zazněl děsivý výt. Vlci nevydávali jen obyčejný zvuk — byl to organizovaný, téměř lidský křik, s nádechem zloby a pohoršení, jako by si žádali uznání.
Anna pochopila pravdu: vlci se nevrátili jen poděkovat. Jejich přítomnost znamenala, že nyní jsou součástí jejího života navždy, a jejich síla a hněv mohou ohrozit nejen ji, ale celou vesnici, pokud by se jí někdo odvážil ublížit.
Následující týdny byly pro vesnici noční můrou. Každý šelest v lese byl hrozbou. Někteří se pokusili vlky odehnat, ale ty zmizely a objevily se jinde, pozorující vše kolem. Dokonce i zkušené lovce zachvátil strach — nebyli to obyčejní tvorové.
Anna se rozhodla je krmit a mluvit s nimi, jako kdysi. Vlci projevovali vzácnou něhu, ale zároveň jejich přítomnost vyvolávala hrůzu, která mrazila v zádech.
Jedné noci se stalo něco neuvěřitelného. Vlci vtrhli do vesnice. Lidé se skrývali, viděli, jak stromy lámou jejich obrovské tlapy a cítili neuvěřitelnou sílu. Přesto nikoho nenapadli. Šli přímo k Anně, stáli kolem jejího domu a pak, stejně náhle, zmizeli v lese.
Od té doby je vesnice neviděla. Strach však zůstal. Lidé mluvili o „strážcích babičky Anny“, o vlcích, kteří mohou ničit, ale vybírají si, koho ochránit.
Anna každou noc slyší tiché vyjící volání z lesa. Usmívá se, ale uvnitř cítí chvění: její přátelé jsou tvorové, kteří ji budou chránit za každou cenu. Vesnice žije v napětí, protože nikdy neví, kdy se tato šokující návštěva opět vrátí.