Po těchto slovech se v sále rozhostilo těžké, dusivé ticho. Jako by někdo náhle vypnul zvuk celého světa a nechal nás samotné s tím, co právě zaznělo. Lidé zůstali sedět bez hnutí, pohledy upřené do prázdna nebo na řečníka, který stál na pódiu a sám vypadal překvapený vlastní odvahou.
Ještě před chvílí se místností nesl šum rozhovorů, opatrný smích a zdvořilý potlesk. Teď bylo slyšet jen tlumené bzučení světel a vzdálený hluk ulice za zavřenými okny. Ticho bylo tak husté, že se zdálo, jako by se dalo nabrat do dlaní. Nikdo si netroufal pohnout se, aby ho nerozbil.
Seděla jsem v třetí řadě a cítila, jak se mi stáhne hrdlo. Věděla jsem, že ta slova měla zaznít, ale zároveň jsem si přála, aby zazněla jindy, jinde, nebo z úst někoho jiného. Pravda má zvláštní schopnost měnit prostor kolem sebe. Z obyčejného sálu se během vteřiny stal soudní dvůr bez soudce.
Někteří lidé sklopili oči. Jiní se tvářili, že nerozumí, jako by tím mohli změnit význam řečeného. Viděla jsem napjaté čelisti, ruce sevřené v pěstích, nervózní pohyby nohou. Každý reagoval po svém, ale všichni byli zasaženi stejnou silou.
Řečník se nadechl, jako by chtěl pokračovat, ale pak si to rozmyslel. Uvědomil si, že další slova by byla jen obranou, vysvětlením, možná omluvou. A to už nebylo potřeba. To podstatné zaznělo a zůstalo viset ve vzduchu, těžké a neodbytné.
Po několika nekonečných vteřinách někdo zakašlal. Ten zvuk působil téměř nepatřičně, jako porušení nepsaného zákona. Postupně se lidé začali hýbat, šustit papíry, otáčet se k sobě. Ticho se pomalu rozpadalo, ale jeho otisk zůstal.
Když jsem později vycházela ven, měla jsem pocit, že sál zůstal za mnou změněný. Ne fyzicky, ale lidsky. Po těchto slovech už nic nemohlo být stejné. Protože ticho, které po nich následovalo, nebylo prázdné. Bylo plné pravdy, kterou si každý musel odnést sám.