Sál se ponořil do hrobového ticha. Hudebníci přestali hrát a doznívající tón houslí se rozpadl někde vysoko pod stropem, jako by si sám nebyl jistý, zda smí ještě existovat. Ještě před okamžikem se místností nesl smích, cinkání sklenic a lehká hudba, která vyplňovala prázdná místa mezi rozhovory. Teď zůstalo jen napětí, těžké a nehybné.
Stála jsem uprostřed sálu a cítila, jak se na mě upírají desítky pohledů. Nikdo nic neříkal. Někdo si nervózně odkašlal, jiný odvrátil zrak, jako by tím mohl zmizet z nepříjemné situace. Květiny na stolech působily náhle přehnaně, téměř groteskně, a světla lustrů se leskla příliš ostře.
Nevěděla jsem, kdy přesně se všechno zlomilo. Možná to byl okamžik, kdy jsem vzala mikrofon do ruky. Možná výraz v jeho tváři, když pochopil, že ten proslov není součástí programu. Slova, která jsem měla připravená, mi teď připadala cizí, ale nebyla cesta zpět.
Nadechla jsem se a promluvila. Hlas se mi třásl jen na začátku. Řekla jsem věci, které se měly říct dávno, ale vždycky na ně nebyl „vhodný okamžik“. Mluvila jsem o pravdě, o tichých dohodách, o lžích, které se tváří jako ochrana. Každá věta padala do sálu jako kámen do vody, bez šance na odraz.
Viděla jsem, jak někomu zvlhly oči, jiný sevřel sklenici tak silně, až mu zbělaly klouby. Hudebníci stáli nehybně, nástroje svěšené, jako by i oni pochopili, že tentokrát žádná melodie nemůže situaci zachránit. Tohle nebyl večer, který by se dal znovu rozehrát.
Když jsem domluvila, mikrofon zůstal tichý. Nikdo netleskal. Ale to nevadilo. To ticho nebylo prázdné. Bylo plné pochopení, nesouhlasu, úlevy i šoku. Bylo to ticho, které přichází po pravdě, když už není co skrývat.
Položila jsem mikrofon na stojan a pomalu odešla. Teprve když se za mnou zavřely dveře, sál se znovu nadechl. Hudebníci se nejistě podívali jeden na druhého a pak znovu začali hrát. Ale melodie už byla jiná. A i kdyby se snažili sebevíc, ten okamžik ticha už zůstane součástí každého, kdo v sále tehdy stál.