Ráno u rodinného soudu v Madridu bylo prosyceno těžkým napětím, které se dalo téměř krájet nožem. Vzduch byl suchý a teplý, přestože bylo sotva osm hodin, a lidé se pohybovali chodbami s výrazem, jako by každý krok mohl rozhodnout o zbytku jejich života. Mramorová podlaha odrážela kroky nervózních rodičů, právníků a soudních úředníků, jejichž tváře se naučily skrývat emoce.
Seděla jsem na lavici u stěny a držela v rukou plastový kelímek s vodou, který se mi mírně třásl. Naproti mně byl on, otec mého syna, obklopený svým týmem. Nemluvili jsme spolu. Slova mezi námi už dávno ztratila schopnost cokoliv vysvětlit. Teď měla mluvit fakta, termíny a rozhodnutí, která se nevejdou do běžných vět.
Když se otevřely dveře soudní síně, ztichla i chodba. Vstoupili jsme dovnitř jako do prostoru, kde se city musí tvářit jako argumenty. Soudkyně působila klidně, téměř přívětivě, ale její hlas byl přesný a neúprosný. Každá otázka mířila k jádru věci, aniž by brala ohled na to, co to znamená pro lidské vztahy.
Mluvila jsem o každodennosti. O školních ránech, o nemocích, o večerech, kdy se ptá, proč táta není doma. Snažila jsem se držet faktů, ale hlas se mi občas zlomil. Ne proto, že bych pochybovala, ale protože jsem si uvědomovala, jak zvláštní je obhajovat lásku pomocí důkazů.
Když promluvil on, byl klidný, připravený. Jeho slova zněla rozumně, vyváženě, téměř přesvědčivě. Přesto jsem v nich cítila vzdálenost, jakoby mluvil o dítěti obecně, ne o tom našem. Možná to byla jen moje bolest, která slyšela víc, než bylo řečeno.
Po skončení jednání jsme se znovu ocitli na chodbě. Nikdo se neusmíval. Rozhodnutí mělo přijít později, ale napětí zůstávalo viset ve vzduchu. Podívala jsem se z okna na rušnou madridskou ulici a došlo mi, jak malý je tenhle prostor ve srovnání s tím, co se odehrává uvnitř lidí.
Ráno u rodinného soudu v Madridu mi ukázalo, že některé věci nelze vyhrát ani prohrát. Lze je jen unést. A doufat, že i v prostředí plném paragrafů a ticha zůstane něco, co si zachová lidskou tvář.