V místnosti zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak v krbu praskají svíčky. Plameny se lehce chvěly, jako by si i ony nebyly jisté, zda smějí pokračovat. Ještě před chvílí se tu mluvilo, smálo a přerušovalo jeden druhého, ale teď se všechno zastavilo v jediném okamžiku, který se nechtěl pohnout dál.
Seděli jsme kolem stolu, každý se sklenkou v ruce, a nikdo si netroufal napít. Pohledy se míjely, uhýbaly, zastavovaly se na detailech — na ubrusu, na rámu obrazu, na stínu, který se táhl po stěně. Bylo snazší dívat se kamkoli jinam než jeden na druhého.
Nevinná otázka, pronesená možná až příliš upřímně, otevřela dveře, které měly zůstat zavřené. Odpověď přišla rychle, bez přemýšlení, a s ní i pravda, kterou nikdo nečekal. Teď visela ve vzduchu jako těžká vůně kouře, neviditelná, ale neodbytná.
Někdo si nervózně odkašlal. Ten zvuk byl nepřirozeně hlasitý, téměř rušivý. Jiný si začal pohrávat s příborem, který tiše cinkl o talíř. Každý hledal způsob, jak se pohnout, aniž by musel něco říct. Slova byla náhle příliš nebezpečná.
Vzpomněla jsem si na večery, kdy jsme tu sedávali dřív. Na lehkost, s jakou jsme mluvili o nepodstatných věcech, jen abychom nemuseli mluvit o těch skutečných. Mysleli jsme si, že ticho nás ochrání. Netušili jsme, že jednou se proti nám obrátí.
Plamen svíčky v krbu hlasitě praskl a kousek vosku se odlomil. Ten drobný zvuk působil skoro osvobozujícím dojmem, jako připomínka, že svět se pořád hýbe, i když my zůstáváme stát. Někdo se konečně nadechl, jako by chtěl začít mluvit, ale pak to vzdal.
To ticho nebylo klidné. Bylo plné otázek, výčitek a rozhodnutí, která se rodila v hlavách každého z nás. Věděla jsem, že až někdo promluví, nic už nebude stejné. Některé pravdy se dají vyslovit jen jednou. A než se tak stane, zůstane po nich jen ticho — tak husté, že je slyšet i praskání svíček v krbu.