V mrazivé vánoční noci se Jun třásla na schodech rodinného domu, zatímco sněhová bouře jí bičovala tvář ostrými vločkami. Vánoční světla na zábradlí ještě svítila, ale působila prázdně, jako kulisy po skončeném představení. Uvnitř domu bylo teplo, světlo a ticho, které se neodvažovalo otevřít dveře.
Jun si přitáhla kabát blíž k tělu, i když věděla, že jí to nepomůže. Zima se jí dostala pod kůži dávno předtím, než vyšla ven. Začalo to u stolu, kde se šeptem mluvilo o minulosti, která se prý nemá vytahovat právě na Vánoce. Jedna věta, pronesená bez zlého úmyslu, ale s přesnou trefou, stačila k tomu, aby se všechno zlomilo.
Schody byly kluzké a studené. Posadila se, protože stát už nedokázala. Sníh jí padal do vlasů a rozpouštěl se na horkých slzách, které se snažila zadržet. V hlavě se jí míchaly vzpomínky na dětství, na svátky, kdy byl tenhle dům útočištěm, a ne místem, odkud se odchází do noci.
Z domu se ozýval tlumený zvuk televize a vzdálený smích. Někdo se snažil zachránit atmosféru, jako by stačilo přidat hlasitost, aby se vymazalo to, co bylo řečeno. Jun si uvědomila, že některé rány jsou slyšet jen zevnitř. A že právě proto bolí nejvíc.
Sáhla do kapsy a nahmátla starý přívěsek, který dostala kdysi dávno. Byl to malý, obyčejný předmět, ale v tu chvíli představoval jedinou jistotu. Připomínal jí, že patří sama sobě, i když se to uvnitř domu zdálo nemožné.
Vítr zesílil a bouře zakryla stopy, které na schodech zanechala. Jun se zhluboka nadechla, vstala a naposledy se podívala na dveře. Nečekala, že se otevřou. Tenhle krok musela udělat sama.
V mrazivé vánoční noci se Jun třásla, ale nebyla slabá. Každý její dech byl tichým slibem, že se nenechá zlomit. A zatímco sněhová bouře pohlcovala dům za jejími zády, Jun vykročila vpřed — do tmy, do zimy, ale také do prostoru, kde si konečně mohla vybrat vlastní cestu.