Jen deset minut po našem odjezdu se manžel zastavil a zakřičel: „Vypadni!“ Slovo se odrazilo od čelního skla a vrátilo se ke mně jako ozvěna, která se už nedala vzít zpět. Auto stálo u krajnice, motor běžel naprázdno a kolem nás svištěla silnice, lhostejná k tomu, co se právě rozpadalo uvnitř.
Ještě před chvílí jsme si vyměňovali zdvořilé věty. Ptala jsem se, jestli má dost benzínu, on odpověděl jednoslovně. Myslela jsem, že je jen unavený. Vždycky byl unavený, alespoň poslední roky. Teď jsem viděla, že to nebyla únava. Bylo to rozhodnutí, které ve mně dozrávalo pomaleji než v něm.
„Kam mám jít?“ zeptala jsem se. Ne proto, že bych odpověď neznala, ale protože jsem potřebovala slyšet něco lidského. Otočil se ke mně poprvé od chvíle, kdy zastavil. V očích neměl vztek, spíš prázdno. To bylo horší.
„Kamkoliv,“ řekl tiše. A tím to uzavřel.
Vzala jsem si kabelku a vystoupila. Dveře zaklaply s nepřirozenou konečností. Stála jsem na okraji silnice, vlasy mi rozfoukal vítr a hluk projíždějících aut mi bušil do hlavy. Auto se rozjelo dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Neohlédl se. Já ano, i když nebylo na co.
Když jeho zadní světla zmizela, dolehlo na mě ticho. Ne to klidné, ale ticho po výbuchu, kdy člověk ještě slyší vlastní srdce a neví, jestli je to strach, nebo úleva. Sedla jsem si na svodidla a snažila se pochopit, kdy jsme se dostali až sem. Nebyla to tahle cesta. Nebyl to ani dnešek. Byly to roky malých ustoupení, vět, které jsem spolkla, a pocitů, které jsem si zakázala.
Zvedla jsem se a začala jít. Nevěděla jsem přesně kam, ale věděla jsem, že zpátky už to nepůjde. Každý krok byl těžký, ale s každým dalším jsem cítila něco, co jsem dlouho nepoznala — prostor. Možná mě vyhodil z auta. Možná mě tím ale poprvé pustil z role, ve které jsem se sama držela příliš dlouho.
Jen deset minut. Tolik stačilo, aby se jedna cesta změnila v konec. A možná taky v začátek, který jsem si dřív ani nedovolila představit.