Generální manažer neodpověděl. Nemusel. Všechno důležité už bylo řečeno jeho mlčením, tím pomalým, sebejistým tichem, které se rozlilo po zasedací místnosti a přimáčklo nás do židlí. Klimatizace tiše hučela, projektor stále svítil na posledním slajdu a modré grafy působily najednou směšně bezbranně.
Stál jsem u stolu s ovladačem v ruce a čekal. Ne na potlesk, ne na pochvalu. Jen na reakci. Na cokoliv, co by naznačilo, že to, co jsem právě dvacet minut vysvětloval, mělo smysl. Generální manažer se opřel do křesla, zkřížil ruce a zadíval se někam nad naše hlavy, jako by tam visela odpověď, kterou nám nehodlal sdělit.
Ostatní manažeři rychle pochopili. Jeden si sundal brýle a začal je čistit, druhý si otevřel diář, přestože schůzka evidentně skončila. Nikdo se neptal. Nikdo neodporoval. Byla to tichá dohoda, naučený reflex. Když mlčí on, mlčí všichni.
Vzpomněl jsem si na večery strávené nad analýzami, na kompromisy, které jsem udělal, aby návrh „zapadl“. Věřil jsem, že fakta mají váhu. Že logika je univerzální jazyk. V tom tichu mi došlo, že existuje jiný jazyk — jazyk postavení, vlivu a neviditelných hranic.
Generální manažer se konečně pohnul. Pomalu vstal, srovnal si sako a pronesl jediné slovo: „Dobře.“ Nebylo jasné, jestli tím myslí souhlas, nebo definitivní konec. Ale nikdo to nepotřeboval vědět. Rozhodnutí už existovalo, jen nebylo určené k vyslovení.
Když se místnost začala vyprazdňovat, zůstal jsem chvíli sedět. Projektor stále svítil, ale nikdo se už nedíval. Vypnul jsem ho sám. V tom gestu bylo víc uzavření než v celé schůzce.
Ten den jsem pochopil, že generální manažer neodpověděl ne proto, že by neměl názor. Neodpověděl, protože nemusel. A že v prostředí, kde ticho rozhoduje, je někdy nejodvážnějším krokem odejít tam, kde se ještě odpovědi říkají nahlas.