Lina se dlouho neodvažovala nález rozbalit. Ruce se jí třásly tak silně, že se bála, aby ten křehký balíček neupustila. Ležel na stole mezi hrnkem studeného čaje a starými dopisy, které už dávno neměla číst, ale nikdy je nedokázala vyhodit. V místnosti bylo šero, přestože byl den, jako by i světlo váhalo vstoupit dovnitř.
Našla ho náhodou. Při vyklízení půdy, kam celé roky nikdo nevkročil, mezi krabicemi plnými zapomenutých věcí. Nebyl označený, jen zabalený do zažloutlého papíru a převázaný tenkou stužkou. Přesně takovou, jakou její matka používala kdysi dávno, když chtěla, aby i obyčejná věc působila slavnostně.
Lina si sedla. Kolena ji bolela, ale nevnímala to. V hlavě se jí honily otázky, které si netroufala vyslovit. Co když uvnitř najde odpovědi, na které není připravená? Co když to, co celý život považovala za pravdu, se rozpadne v jediném okamžiku?
Prsty se jí konečně dotkly papíru. Jemně, skoro s omluvou, začala rozvazovat uzel. Každý pohyb byl pomalý, jako by tím mohla oddálit nevyhnutelné. Papír zašustil a ten zvuk jí připadal hlasitější, než by měl být. Zatajila dech.
Uvnitř byla stará fotografie a složený list papíru. Fotografie zachycovala ženu, kterou Lina poznala okamžitě, a přesto ji nikdy předtím neviděla. Úsměv byl povědomý. Stejný, jaký vídala v zrcadle, aniž by si kdy uvědomila odkud pochází. Hruď se jí stáhla.
Dopis byl psaný rukou, která se snažila být pevná, ale v řádcích byla cítit naléhavost. Nešlo o dlouhé vysvětlování, spíš o tiché přiznání. O rozhodnutí, které někdo udělal z lásky, ale zaplatil za něj celý život mlčením. Lina četla pomalu, některé věty musela přečíst dvakrát, aby jim uvěřila.
Slzy jí stékaly po tvářích, aniž by se je snažila zastavit. Nebyl to pláč bolesti, ale uvolnění. Jako by se v ní konečně spojily chybějící části. Věci, které nikdy nedávaly smysl, najednou zapadly na své místo.
Když dopis dočetla, složila ho zpět a položila ruku na fotografii. Třes se pomalu vytrácel. Ne proto, že by bylo všechno vyřešené, ale proto, že už nemusela hádat. Pravda byla těžká, ale byla skutečná.
Lina se dlouho neodvažovala nález rozbalit. Teď, když to konečně udělala, věděla, že ten okamžik rozdělil její život na dvě části. Na dobu předtím — a na tu, kdy už se nemusela ptát, kým vlastně je.