Anna pomalu zvedla hlavu. V jejích očích už nebyl strach. Zmizel někde mezi těmi dlouhými nocemi, kdy seděla v tichu a učila se dýchat jinak. Ne klidně, ale pevně. Stála uprostřed místnosti, která jí ještě před pár týdny připadala cizí, a najednou cítila, že se do ní vrací jako někdo jiný.
Ještě ráno by sklopila zrak. Vyhýbala by se otázkám, pohledům, vlastním myšlenkám. Strach byl pro ni druhou kůží, něco tak samozřejmého, že si ani neuvědomovala, jak ji svírá. Teď tu stála s rovnými zády a rukama klidně položenýma podél těla. Ne proto, že by se přestala bát všeho, ale proto, že už se nebála sama sebe.
Vzpomněla si na okamžik, kdy se všechno zlomilo. Nebyl hlasitý. Nebyl dramatický. Byla to tichá věta pronesená někým, kdo ji ani neznal. Věta, která v ní probudila otázku, na kterou si dosud nedovolila odpovědět: „A co chceš ty?“ Ta jednoduchost ji tehdy zaskočila víc než křik.
Teď se dívala před sebe a vnímala každý detail. Světlo na stěně, jemné prasknutí podlahy, vlastní dech. Ty obyčejné věci ji ukotvovaly. Připomínaly jí, že je tady. Že existuje mimo očekávání druhých, mimo role, které jí byly přiděleny bez souhlasu.
Když promluvila, hlas se jí netřásl. Nebyl hlasitý, ale byl jasný. Slova vycházela pomalu, s rozvahou, a přesto v nich byla jistota. Nebyla to obrana. Bylo to rozhodnutí. A to je rozdíl, který lidé okamžitě vycítí.
V místnosti se rozhostilo ticho, tentokrát jiné než dřív. Nebylo plné napětí, ale respektu. Anna cítila, jak se jí v hrudi rozlévá zvláštní klid. Ne ten, který přichází, když se věci vyřeší, ale ten, který se rodí ve chvíli, kdy se člověk přestane skrývat.
Anna pomalu zvedla hlavu. V jejích očích už nebyl strach. Byl tam prostor. Pro chyby, pro kroky vpřed i zpět, pro život, který se nedá naplánovat, ale dá se konečně žít.