Jeho slova mě zasáhla silněji než facka. Ne proto, že by byla křičená nebo hrubá, ale proto, že byla klidná, přesná a pronesená bez zaváhání. Stáli jsme proti sobě v kuchyni, kde ještě před chvílí bublala polévka a rádio tiše hrálo. Teď se zdálo, že i stěny naslouchají.
Nevěděla jsem, jak reagovat. Ruka by bolela jen chvíli, ale tahle věta se mi usadila hluboko pod kůží. Zopakovala jsem si ji v hlavě, jako bych doufala, že jsem ji špatně slyšela. Neusmál se. Neřekl, že to tak nemyslel. Jen stál a čekal, co s tím udělám.
Vzpomněla jsem si na všechny drobné kompromisy, které jsem v průběhu let udělala. Na věci, které jsem neřekla, abych zachovala klid. Na chvíle, kdy jsem se přizpůsobila, protože to bylo jednodušší. A najednou mi došlo, že tahle slova nebyla náhodná. Byla výsledkem dlouhého ticha.
Snažila jsem se něco říct, ale hlas mi zradil. Místo odpovědi jsem se posadila ke stolu a dívala se na své ruce. Třásly se. Ne ze strachu, ale z náhlého pochopení. Některé věty totiž neubližují proto, že jsou zlé. Ublíží proto, že jsou pravdivé — alespoň pro toho, kdo je vysloví.
On se otočil a odešel do vedlejší místnosti. Nezabouchl dveře, nedal průchod emocím. To ticho po jeho odchodu bylo horší než hádka. V něm se všechno usazovalo, získávalo tvar a váhu. Věděla jsem, že od té chvíle už se nemůžeme vrátit k tomu, co bylo předtím.
Seděla jsem tam ještě dlouho. Polévka přetekla, rádio dohrálo písničku a začalo další. Svět pokračoval, ale já zůstala stát v okamžiku, kdy se něco zlomilo. Ne nahlas, ale definitivně.
Jeho slova mě zasáhla silněji než facka. Protože bolest z nich nebyla vidět. A právě proto jsem věděla, že na ni nikdy nezapomenu.